Září 2010

Výbuch v Krnově (granátem)

30. září 2010 v 22:20 Zprávy


 stalo se to u nás ve městě .

Při ozbrojeném přepadení směnárny v krnovském obchodním domě Prior zemřel ve čtvrtek odpoledne po výbuchu granátu pravděpodobný lupič. Policisté večer pod tělem lupiče nalezli další nevybuchlý granát.
"Policisté vyjížděli k nahlášenému přepadení směnárny ve 14:21 hodin. Během zásahu vybuchla trhavina," informoval krajský policejní mluvčí Miroslav Pech.


Krátce před půl osmou večer pyrotechnici objevili pod tělem mrtvého pachatele nevybuchlý granát F1, který zajistili. Podle Pecha je možné předpokládat, že také trhavina, která explodovala, byl granát, ale přesně to určí až odborná expertíza.
Výbuch v Krnově - 1

Podle Pecha bylo při výbuchu zraněno celkem šest lidí. Čtyři policisté. Jeden člen ochranky obchodu a jeden náhodný zákazník obchodu.

Výbuch v Krnově - 3
V obchodním domě Prior zabil výbuch granátu lupiče ze směnárny. Zranil tři policisty.
Foto: Jiří Veselý
"Policisty zranila exploze granátu, kterou měl pachatel přepadení směnárny u sebe," uvedla policejní mluvčí Darina Májková.

Výbuch v Krnově - 2
Foto: Jiří Veselý
Nejtěžší zranění utrpěl třiatřicetiletý zasahující policista, kterého vrtulník převezl do ostravské nemocnice. "Pacient má velmi těžce poraněné obě ruce a jednu nohu. Je u něj též podezření na další zranění způsobená tlakovou vlnou," informoval mluvčí krajské záchranky Lukáš Humpl. Další tři zranění jsou v péči lékařů v krnovské nemocnici, informuje Český rozhlas.

Mluvčí ostravské fakultní nemocnice Tomáš Oborný doplnil, že, pacient transportovaný vrtulníkem utrpěl vícečetná poranění, byl operovaný. Jeho stav je velmi vážný, ale je mimo ohrožení života.

"Krnovská nemocnice přijala na ošetření tři policisty," řekla mluvčí. "Dva z nich, pětabadesátiletý a třiadvacetiletý, utrpěli středně těžká poranění, v současné době pokračují další vyšetření a není vyloučena operace," dodala s tím, že třetí muž byl zraněn lehce. "Všichni zranění byli v době převozu do nemocnice při vědomí," upřesnila Kijonková. Jeden ze zraněných už byl z nemocnice propuštěn do domácího ošetřování. Další mají středně těžká zranění, které jim způsobily pravděpodobně střepiny.

Mapa - Krnov
Foto: tn.cz

Výbuch nastal v obchodním domě Prior u Zámeckého náměstí, celý objekt byl hermeticky uzavřen. Policisté jsou na místě a případ vyšetřují, bližší informace zatím neposkytují. Policisté také povolali pyrotechnickou jednotku z Frýdku-Místku, která by měla prohledat místo výbuchu. Totožnost mrtvého muže policie zatím nezná.

zdroj:-
http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/v-krnove-vybuchla-bomba-zemrel-jeden-clovek.html

Výbuch v krnovském obchodě zabil lupiče, zranil 6 lidí

30. září 2010 v 22:18 Zprávy

Výbuch v krnovském obchodě zabil lupiče, zranil 6 lidí

Medvěd jeskynní

29. září 2010 v 22:21 zvířata z divočiny
Medvěd jeskynní (Ursus spelaeus) je druh medvěda, žijícího v Evropě v období pleistocénua vymřelého před koncem poslední doby ledové, asi před 10-12 tisíci lety.
Český název medvěd jeskynní, je stejně jako latinský název Ursus spelaeus odvozen z faktu, že se pozůstatky po těchto zvířatech našly převážně v jeskyních. Proto se předpokládá, že zvíře strávilo o mnoho více času v jeskyních, než jeho dnešní žijící příbuzný medvěd hnědý, který tato místa vyhledává pouze pro svůj zimní spánek. Kosti medvěda jeskynního byly odkryty v mnoha jeskyních v celé Evropě.
Medvěd jeskynní byl asi o třetinu větší než medvěd hnědý. Nejlépe pozorovatelný rozdíl mezi oběma druhy, je kromě velikosti i stavba lebky: Medvědi jeskynní měli vysoké, strmé čelo, namísto toho medvěd hnědý má nizké a ploché čelo.
Medvědi jeskynní byli všežravci, hlavní složkou stravy byly rostliny: živili se bylinami, trávami, bobulemi, ale také příležitostně malými zvířaty.
Medvědi jeskynní dosahovali až 2 m délky, okolo 1,7 m výšky a asi 900 kg váhy, samice byly obvykle o něco menší.
O způsobu vyhynutí medvědů jeskynních se vedou stále diskuse. Podle některých vědců medvědi vymřeli asi před 27 800 lety, což bylo období významného ochlazení zvaného poslední glaciální maximum. A právě ztráta vegetace v důsledku ochlazení mohla způsobit vymizení jeskynních medvědů.
Soubor:Ursus-spelaeus Höhlenbär.jpg

Nálezy v České republice


Externí odkazy


Reference

  1. http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=2133017
Rekonstrukce Medvěda jeskynního w Geologickém Muzeu, Varšava
lebka medvěda jeskinného

zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Medv%C4%9Bd_jeskynn%C3%AD

Medvěd baribal

29. září 2010 v 22:18 zvířata z divočiny
Medvěd baribal (Ursus americanus) je druhem medvěda, který má svůj přirozený domov v Severní Americe. V kohoutku měří okolo 1 m, délka jeho těla je okolo 150 cm, váží okolo 150 kg. Samci jsou mnohem větší než samice.
Ačkoli patří mezi šelmy, živí se převážně rostlinnou stravou. Často rozhrabává svými tlapami staré a ztrouchnivělé pařezy, hledá v nich totiž hmyz a larvy. Součástí jeho jídelníčku jsou i ptačí mláďata a ptačí vajíčka, která většinou hledá ve vysokých korunách stromů. Na rozdíl od některých jiných druhů medvědů umí znamenitě šplhat. Do výšin stromů se musí vydávat i pro svoji velmi oblíbenou pochoutku, kterou je med divokých včel. Baribal ale nepohrdne ani včelami samotnými či jejich larvami. Kromě toho, že umí výborně šplhat, dokáže i skvěle plavat. V řekách pak loví ryby. Příležitostně loví i savce, velmi si oblíbil zejména urzony. Také loví kamzíky běláky, ale velmi zajímavým způsobem. Nažene si je na okraj skály, odkud je potom shodí.
Baribal je typickým lesním zvířetem. Většinu svého času stráví hledáním potravy. Je to plaché zvíře, snaží se vyhýbat setkáním s jinými medvědy, ať už samotnými baribaly či většími a silnějšími medvědy grizzly. Jeho aktivní život probíhá především v noci, na podzim je ale aktivní i ve dne, shání totiž dostatek potravy pro vytvoření dostatečných zásob tuku pro zimní spánek.
Na začátku zimy si baribal začíná hledat vhodné místo, kde by ji přečkal. Nejtypičtějšími místy pro něj bývají brlohy v dutinách stromů, jeskyních, pod vyvrácenými stromy nebo díry, které si sám vyhrabe. V tomto brlohu je někdy schopen strávit až šest měsíců. Probouzí se začátkem května.
Soubor:Schwarzbär-Omega Park.jpg
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Medv%C4%9Bd_baribal

Medvěd grizzly

29. září 2010 v 22:17 zvířata z divočiny
Medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis) je poddruh medvěda hnědého žijící zejména v Kanadě a na Aljašce.

Tělesné rozměry

  • Výška: ve stoje až 2,5 m
  • Hmotnost: 500-800 kg
  • Tlapy jsou velmi široké, s nezatažitelnými drápy. Kromě chůze k lovu ryb a k obraně.

Způsob života

Mimo období rozmnožování samotář.

Potrava

Medvěd grizzly je všežravec, jeho potravu tvoří hlízy, lesní plody, ořechy, med, ryby, hmyz a jeho larvy, hlodavci, ještěři, velcí savci, mršiny

Délka života

max. 30 let

Rozmnožování

Pohlavní dospělosti dosahuje samec ve 4. roce, samice ve 3. roce života. Obdobím rozmnožování je červen
Délka březosti trvá v rozmezí 180-250 dní, poté samice rodí obvykle 2 mláďata
Soubor:Grizzlybears ChrisServheenUSFWS.jpg

Zajímavosti

  • Ačkoli grizzly na první pohled vypadá neohrabaně, dokáže běžet rychlostí 48 km/h.
  • Svému jménu vděčí grizzly za dlouhé chlupy se stříbrnými špičkami, které pokrývají jeho plece a hřbet a dodávají srsti šedý nádech. Anglické "grizzle" totiž znamená šedá barva.
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Medv%C4%9Bd_grizzly

Antilopa

29. září 2010 v 22:14 zvířata z divočiny
Dříve se jako antilopy označovali všichni zástupci čeledi turovití s výjimkou turů, ovcí a koz.
V současné době jsou turovití členěni na několik podčeledí, z nichž antilopy tvoří hned několik:
Některé antilopy patří přímo do podčeledi tuři (Bovinae).
Souhrnný název antilopy je tedy spíše věcí tradice, než skutečné označení nějaké taxonomické skupiny.
Typická antilopa je štíhlé zvíře s dlouhýma nohama a krátkým ocasem. Některé druhy dokážou utíkat rychlostí až 95 km/h a patří mezi nejrychlejší suchozemská zvířata.
Soubor:Impala.JPG

Druhy, které mají v češtině rodové jméno antilopa

zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Antilopa

Okapi

29. září 2010 v 22:13 zvířata z divočiny
Okapi (latinsky Okapia johnstoni, bambuti atti), je nejbližší příbuzný žiraf. Jeho přirozeným prostředím jsou deštné pralesy okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Byl znám jen domorodcům až do roku 1901, díky této zvláštnosti si ho za svůj emblém vybrala mezinárodní kryptozoologická společnost.
Druhové jméno (johnstoni) pochází od cestovatele Sira Harryho Johnstona, který vedl expedici do pralesa Ituri, při které se poprvé povedlo odchytit živý exemplář okapi. Okapi je také posledním pozůstatkem třetihorných žiraf, díky čemuž je typickou živoucí fosílií.

Stavba těla

  • Délka těla: 2 - 2,5 m
  • Výška: 1,5 - 2 m (v kohoutku)
  • Váha: 200 - 250 kg

Hlava

Hlava je dlouhá s růžky, které rostou od jednoho roku do pěti let věku. Mají je pouze samci a jsou dlouhé od 10 cm do 15 cm. Flexibilní jazyk, dlouhý až 30 cm, používají pro oškubávání listů a pupenů ze stromů. Jeho základní barva je hnědá, u samic a mláďat rudohnědá, u samců spíše černohnědá. Také si jím čistí oči a uši. Je to jediný savec, který si může lízat vlastní uši. Mají totiž velké uši, které jim pomohou odhalit jejich predátora, levharta.

Nohy

Nohy má hnědo-bíle pruhované, podobně jako zebra. Každá okapi má unikátní vzor pruhů. Někteří jedinci mají na kolenou bílé tečky. Zadní nohy jsou bílé od nártů po kolena. Od kolen nahoru pokračují hnědo-bílé pruhy až ke kyčlím. Tyto pruhy slouží jako maskování, ale také jako orientační bod pro mláďata, aby se v lese neztratila.

Kopyta

Kopyta jsou namodralá, kulatého tvaru, vepředu mírně špičatá a mají dva prsty (člen rodiny Artiodactyla). Zadní jsou o trochu menší než přední. Délka kopyta dospělé okapi měří 7-10 cm v průměru. Vzhledem připomínají kopyta žirafy nebo antilopy.

Ocas

Ocas je hnědý a bez pruhů s malým chomáčem černých chlupů na konci, dosahující hlezna. V případě nutnosti ho mláďata používají jako komunikační prostředek. Telata často švihají ocasem, když jsou rozrušená anebo když je matka kojí.

Rozdíly

Samice jsou v průměru o 4,2 cm vyšší než samci a nemají růžky. Mohou mít načervenalou srst.

Rozmnožování, mláďata

Ve volné přírodě se okapi vyskytuje samostatně (počet zvířat se odhaduje cca jedno zvíře na 2 km2). S ostatními zvířaty se setkává pouze pro páření. Mohou se pářit až několikrát za hodinu.
Námluvy začínají kroužením kolem sebe, očicháváním a olizováním. Nakonec samci, aby dokázali svoji velikost a dominanci, natahují krk. Po páření se samec a samice opět rozdělí. Doba březosti trvá kolem 450 dnů. Poté samice okapi odejde do hustého lesa, kde porodí mládě. Samice rodí vždy jen jedno mládě. To při narození váží 14-30 kg a je schopné již po 30 ti minutách se postavit na své vlastní nohy.
Mládě první den svého života zkoumá po boku své matky prostředí. Poté si najde hnízdo, ve kterém bude chráněno před predátory, a ve kterém bude nehybně ležet, což napomáhá rychlejšímu růstu. Matky velmi rázně chrání svá mláďata. Nepřítele varují dupáním předních nohou. Mládě je odstaveno po půl roce, někdy i po roce.

Rozšíření

Přirozeným prostředím pro okapi jsou deštné pralesy okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Jednou byla okapi spatřena i v 1450 m na Mt. Hoyo v Ituri. Okapi nejsou označeny jako ohrožený druh, přesto jsou však omezovány ničením jejich obytného prostoru a pytlačením. Podle odhadů žije v současnosti v pralesích Konga 5 000-20 000 kusů.

Pohyb, aktivita, smysly a zvukové projevy

Chůze okapi nápadně připomíná chůzi žirafy. Stejně jako ona pohybuje oběma nohama na jedné straně najednou.
Okapi je aktivní hlavně ve dne, kdy chodí prošlapanými cestičkami v džungli. Chce-li vyhledat partnera, musí využít svůj dobře vyvinutý čich.
Jsou to tichá zvířata, která nevydávají příliš mnoho zvuků. V říji vydávají zvuky podobné kašli. Mláďata vydávají více zvuků než dospělí jedinci; pískají a mečí. Vydávání těchto zvuků se zvyšuje, když je mládě samo s matkou. Samice, která přichází z pastvy, hledá mládě podle zvuků pod prahem lidské slyšitelnosti 12-30 Hz. Okapi nemají příliš dobrý zrak.

Potrava

Okapi se živí listy, pupeny, ale také dřevinami (živí se více než 100 druhy dřevin). Mohou se živit i kapradinami, houbami nebo plody.
V zajetí jsou krmeny vrbou jívou, která obsahuje málo kyseliny salicylové. Úzkolisté druhy jí obsahují až desetkrát více, což je pro okapi špatně, protože se jí mohou vydrolit zuby a kyselina ničí sklovinu.
Ze zeleniny se používají druhy, které obsahují málo cukru, protože jsou náchylné na cukrovku, například čekankové puky, fenykl, červená řepa, rajčata, papriky, jablka a banány.

Okapi v zoologických zahradách

Po objevení v roce 1901 začaly zoologické zahrady usilovat o získání okapi. Většina zvířat však při převozu vlakem či lodí zahynula, protože jsou velmi citlivá na změnu prostředí.
První okapi narozenou v zajetí se mohli pochlubit v ZOO Brookfield v Illinois, až v roce 1959. Nyní se přepravují letecky, což je pro ně mnohem přijatelnější.
Okapi jsou v současnosti v zoologických zahradách Evropy a Severní Ameriky poměrně běžným zvířetem, právě proto, že po jejich náhlém objevení mnohé zahrady usilovaly a dosud usilují o chov tohoto jedinečného zvířete. V Americe je například v zoo v San Diegu, Los Angeles nebo v Ohiu.
Ze střední Evropy jako jediná zoo, která vlastní okapi, je zoo ve Dvoře Králové nad Labem, která je i jednou rozmonžila.
Soubor:Okapia johnstoni4.jpg

zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Okapi

Orel klínoocasý

29. září 2010 v 22:08 zvířata z divočiny
Orel klínoocasý (Aquila audax) je velký dravec z čeledi jestřábovitých.
Jedná se o největšího dravce Austrálie a vůbec jednoho z největších druhů orlů, který dorůstá průměrné délky 1,2 m a v rozpětí křídel měří 2,5 m. Je celý převážně tmavě hnědý, jeho charakteristickým znakem je přitom klínovitý ocas, který je dobře patrný za letu.
Vyskytuje se na rozsáhlém území Austrálie, zasahuje i na území Tasmánie a Nové Guiney. K životu přitom preferuje otevřené krajiny, kde má vhodné podmínky k lovu.
Svou kořist většinou loví na zemi. Živí se zejména savci, v mnoha oblastech jeho areálu rozšíření tvoří hlavní složku potravy zající a králíci, požírá však i celou řadu dalších obratlovců, nepohrdne ani mršinou. Několikrát byl zaznamenán i při útoku na živočichy mnohem větší velikosti, než je on sám - nejčastěji na klokany a kozy.
Hnízdo si staví na stromech z větví ve výšce 1 - 30 m. Samice klade obvykle 2 vejce, na kterých sedí po dobu zhruba 45 dnů střídavě oba rodiče. Ty svá mláďata krmí dalších 6 měsíců po vylíhnutí.

Soubor:WedgetailEagleCarrion.jpg
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Orel_kl%C3%ADnoocas%C3%BD

Dingo

29. září 2010 v 22:06 zvířata z divočiny
Dingo Canis lupus dingo, také pes dingo, je australská psovitá šelma, většinou chápaná jako poddruh vlka obecného, někdy jako samostatný druh Canis dingo. Pravděpodobně vznikl ze psa domácího během posledních 10 000 let a je nyní schopný žít v mnoha přírodních terénech. Loví jednou denně za soumraku. Předmětem zájmu jsou králíci, hlodavci, středně velcí klokani a ptáci. Příležitostně nebo v době nouze se také živí ovocem, částmi rostlin a zdechlinami. Mladí samci bývají samotářští a potulní. Dospělí dingové obvykle tvoří ustálené smečky, ale tam, kde je populace řídká a silně roztroušená, žijí spíše v párech. Páří se v červnu až srpnu. Štěňata se narodí přibližně za 9 týdnů po spáření. Samici se může narodit až devět štěňat.
Délka 
0,72 - 1,1 m
Ocas 
21 - 36 cm
Hmotnost 
9 - 21,5 kg

Původ

Pomocí genetické analýzy bylo prokázáno, že pes se izolovaně vyvíjí v Austráli po dobu asi 5000 let a byl do ní pravděpodobně zavlečen pravěkými lidmi přicházejícími do Austrálie z jihovýchodní Asie.

Soubor:Dingo Australia Zoo QLD.jpg
zdroj:-
http://cz.wikipedia.org/wiki/Dingo

Klokan rudý

29. září 2010 v 22:05 zvířata z divočiny
Klokan rudý (Macropus rufus) je největší žijící vačnatec.

Popis

Samec klokana rudého dorůstá 1,4 m a váží až 85 kg, samice jsou se svou délkou pod 1,1 m a maximální hmotností 35 kg viditelně menší než samci. Má štíhlé tělo porostlé krátkou, červenohnědou srstí, se svalnatým, 0,9 - 1 m dlouhým ocasem a nápadně dlouhými zadními končetinami, díky kterým dokáží velmi dobře skákat. Samice se obvykle ve zbarvení blízce podobá samci, většinou však má světlé břicho. Svůj český název nezískal díky rudé barvě srsti, ale od barviva vylučovaného žlázou na prsou.
Běhají rychlostí 64 km/h, vzácně i 85 km/h.
Soubor:Red kangaroo - melbourne zoo.jpg

Výskyt

Vyskytuje se ve velké části Austrálie, v největších počtech žije v otevřené savaně s lesíky.

Počet jedinců

Počet jedinců je proměnlivý rok od roku. Když je období dešťů, může populace čítat až 12 000 000 jedinců, ale v období sucha klesá na pouhých 5 000 000. Samice jsou březí jen když je dostatek dešťů a je dost zeleného rostlinstva. Za dlouhotrvajícího sucha se přestanou samcům tvořit spermie.

Potrava

Klokani rudí využívají ke zjištění vody svůj vysoce vyvinutý čich a jsou-li vodní zdroje omezené, stěhují se až 200 km od svých obvyklých pastvišť. Pasou se hlavně večer, spásají šťavnaté výhonky trav, byliny a listy, nejteplejší část dne tráví obvykle odpočinkem ve stínu stromů.

Sociální jednotka

Žijí obvykle ve skupinách po dvou až deseti, přestože se v době sucha může nashromáždit u jezírka kolem 1 500 klokanů rudých.

Predátoři

Klokan rudý je pokládán za škůdce a je loven pro maso a kůži. Jediným jeho nepřítelem mimo člověka jsou orel klínoocasý a pes dingo.

ZDROJ:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Klokan_rud%C3%BD

O soutěžích

29. září 2010 v 22:02 Soutěže
Tak jsem si řekla že by tu mohlo byt pro vás nějaké ty soutěže, za každé soutěže můžete být odměněni nějakým dyplomem nebo nějakým výrobkem, vždy my musíte nechat váš email ať víte jestly jste byly vybráni. KDYŽ BUDETE VICKRÁT BYBRÁNI BUDU VÁM HLASOVAT CO NEJVĚTŠÍ BOD CO MŮŽETE DOSTAT.

S POZDRAVEM VÁŠ: RAFIKAHAFIK.BLOG.CZ

1.kolo soutěže ::Copak je to za typ pejska

29. září 2010 v 21:58 Soutěže
Musíte hádat co je to za rasu pejska a tyky jestly je to z malých nebo z velkých typu pejsků.
Vodafone Civava
První bude odměněn.

Velká pardubická

20. září 2010 v 20:13 koníci

Velká pardubická je dostihový závod (steeplechase cross-country), konající se každou druhou říjnovou neděli na dostihovém závodišti v Pardubicích. Jedná se o nejtěžší a nejprestižnější dostih v kontinentální části Evropy. Ve Velké Británii se každoročně koná podobný dostih - Velká národní (Grand National Liverpool steeplechase). Proti konání závodu se občas konají protesty ochránců zvířat.

Historie

Na počátku byly hony. Vyšší šlechta oblečená do barevných kabátců se smečkou psů a na koních pronásledovala zvěř a překonávala přitom různé přírodní překážky. Tento druh zábavy se brzy stal oblíbeným i v Čechách. První závod se uskutečnil roku 1836 na chlumeckém panství Oktaviána Kinského. Díky aktivitě knížete Františka Lichtenštejnského se tyto hony (zvané parforsní) přesunuly do Pardubic. Charakter zdejší krajiny, která připomínala anglický park, byl příčinou velkého rozmachu honů v tomto městě.
Nejstarší závod, Velká liverpoolská, který se konal v roce 1836 v Anglii, inspiroval i ostatní evropské země. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha.
První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní. Vítězství si nakonec odnesli plnokrevný hřebec Phantome s anglickým žokejem Sayersem v sedle. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen u nás. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou válečných let, z důvodu politických událostí v roce 1968 a kvůli nepřízni počasí v letech 1876 a 1908.

Při příležitosti 100. ročníku závodu byla v roce 1990 vydána stříbrná 100korunová pamětní mince (autorka Jarmila Truhlíková-Spěváková).


Současnost

Dnes se Velká pardubická koná vždy druhou říjnovou neděli. Dráha tohoto dostihu měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9-10 minut. Na startu se setkává asi 15 až 20 koní s těmi nejlepšími žokeji (i žokejkami) nejen z České republiky. Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu (hlavní program se koná v neděli, kdy se jede 7 dostihů). Posledním a hlavním dostihem je dostih pojmenovaný po současném sponzorovi Velká pardubická České pojišťovny.

Zajímavosti

  • Dostih má pouze jednoho vítěze-rekordmana. Čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou kůň Železník.
  • Nový časový rekord je z roku 2008 - 8:59,9 min. Průměrná rychlost na 6900 metrů dlouhé trati činí 12,78 m/s - 46,00 km/h.[3] O rekord se postarala bělka Sixteen s žokejem Bartošem v sedle.
  • V roce 1909 dostih nedokončil žádný kůň.
  • V roce 1920 byl dostih ukončen bez vítěze. Jediný Jonathan, který doběhle do cíle byl diskvalifikován pro překročení daného časového limitu.
  • Nejmladším vítězem se stal Josef Vavroušek roku 1956. V sedle Letce.
  • Nejstarším vítězem je amatér Vladimír Hejmovský, který vyhrál ve věku 59 let na koni Salvátor.
  • Jediným šestinásobným vítězem je žokej Josef Váňa.
  • Jedinou ženou, která zvítězila ve Velké pardubické, byla Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937 a jela v sedle klisny Normy.
  • Jediný žokej, který vyhrál čtyři ročníky za sebou, byl Peter Gehm (2001-2004).
  • Nejvíc vítězství (koně):
    • Peruán (1998, 1999, 2000)
    • Sagar (1981, 1982, 1983)
    • Korok (1969, 1971, 1972)
    • Epigraf (1957, 1958, 1959)
    • Lady Anne (1891, 1894, 1896)
    • Brigand (1875, 1877, 1878)

Vítězové

Rok↓Kůň↓Žokej↓
2009TiumenJosef Váňa
2008SixteenJosef Bartoš
2007SixteenDušan Andrés
2006Decent FellowJosef Bartoš
2005MaskulDirk Fuhrmann, Německo (Německo)
2004RegistanaPeter Gehm, Německo (Německo)
2003RegistanaPeter Gehm, Německo (Německo)
2002MaskulPeter Gehm, Německo (Německo)
2001ChalcoPeter Gehm, Německo (Německo)
2000PeruánZdeněk Matysík
1999PeruánZdeněk Matysík
1998PeruánZdeněk Matysík
1997VronskyJosef Váňa
1996CipísekV. Snitkovskij
1995It's a snipCh. Mann
1994EruditV. Snitkovskij
1993RigolettoL. Štencl
1992QuirinusJ. Brečka
1991ŽelezníkJosef Váňa
1990LibentínaK. Zajko
1989ŽelezníkJosef Váňa
1988ŽelezníkJosef Váňa
1987ŽelezníkJosef Váňa
1986ValencioK. Zajko
1985FestivalP. Vozáb
1984ErotN. Chludějev
1983SagarPavel Liebich
1982SagarPavel Liebich
1981SagarPavel Liebich
1980SimonV. Knápek
1979LegendaJ. Chaloupka
1978LancasterJ. Kasal
1977VáclavVáclav Chaloupka
1976LimitF. Zobal
1975MorK. Benš
1974MorK. Benš
1973Stephen's SocietyCh. Collins
1972KorokVáclav Chaloupka
1971KorokVáclav Chaloupka
1970Vezna IIN. G. Milev
1969KorokVáclav Chaloupka
1968dostih se nekonal
1967DresděnA.N. Sokolov
1966NestorT. Kňazík
1965MocnáF. Vítek
1964PribojV. Z. Gorelkin
1963KoranF. Vítek
1962GabojR. P. Makarov
1961GrifelI. L. Avdějev
1960GrifelI. L. Avdějev
1959EpigrafV. P. Prachov
1958EpigrafV. P. Prachov
1957EpigrafV. N. Fedin
1956LetecJ. Vavroušek
1955Furioso XIVJ. Čajda
1954UnkasL. Raimond
1953JunákFerdinand Palyza
1952VítězM. Svoboda
1951SalvátorV. Hejmovský
1950VarJ. Jungman
1949UčeňO. Dostál
1948VarM. Kotek
1947Rayon DeM. Buret
1946TitanM. Svoboda
1938-1945dostih se nekonal
1937NormaLata Brandisová
1936HeroldO. Lengnik
1935HeroldO. Lengnik
1934WahneH. Wiese
1933RemusR. Spano
1932RemusR. Spano
1931PohankaF. Durand
1930Gyi Lovam!R. Popler
1929Ben HurG. Schwandt
1928VoglerH. Schmidt
1927ForumJ. Charous
1926All Right IIR. Popler
1925Landgraf IIK. Holoubek
1924HereroE. Stärz
1923Landgraf IIJ. Pinter
1922BaldurF. Gimpel
1921PeriwigJ. Syrový
1920JonathanK. Kozlík
1913HurainW. Reimer
1913Dick TurpinF. Janek
1912HurainW. Reimer
1912JamagataF. Bartosch
1911GlenmorganE. Krieger
1910Paul HestonM. Seiffert
1909žádný kůň neprošel cílem
1908dostih se nekonal
1907KourganJ. Birghan
1906TigraH. H. Huxtable
1905Scotch MoorM. Seiffert
1904DennisT. H. Buckenham
1903Jour FixU. Rosak
1902Jour FixU. Rosak
1901ChorazyF. E. Slinn
1900MagyarádT. H. Buckenham
1899SlavaT. H. Buckenham
1898Handy AndyR. Jekyll
1897MagyarádE. Geoghegan
1896Lady AnneE. Geoghegan
1895Galamb IIA. Hall
1894Lady AnneE. Geoghegan
1893HadnagyG. Williamson
1892AlphabetJ. Westlake
1891Lady AnneRichard Harry Fletcher
1890AlphabetG. Williamson
1889ParisisRichard Harry Fletcher
1888Et CaeteraM. Phillips
1887WoodmanH. Baltazzi
1886HannoRichard Harry Fletcher
1885AbracadabraH. Fries
1884JessicaW. H. Moore
1883VictoriaH. Baltazzi
1882Per DampfT. Harraway
1881VictoriaH. Baltazzi
1880Good MorningM. Phillips
1879RudiI. Hanreich
1878BrigandF. Metternich
1877BrigandF. Metternich
1876dostih se nekonal
1875BrigandG. Herbert
1874FantomeG. Sayers

Seznam skoků (překážek)

  • 1. Živý plot (po startu)
  • 2. Živý plot s příkopem
  • 3. Malý vodní příkop
  • 4. Velký Taxisův příkop (vyžádal si 27 koňských životů)
  • 5. Irská lavice
  • 8. Popkovický skok
  • 7. Francouzský skok
  • 8.-9. Malé zahrádky
  • 10. Anglický skok
  • 11. a,b,c) Prodloužený taxisův příkop
  • 12. Živý plot s příkopem
  • 13. Živý plot - seskok
  • 14. Živý plot
  • 15. Poplerův skok
  • 16. Drop
  • 17. Kamenná zeď
  • 18. Hadí příkop
  • 19. Velký vodní příkop
  • 20.-21. Malý Taxisův příkop
  • 22. Velké zahrádky
  • 23. Suchý příkop (za lesem)
  • 24. Proutěná překážka (Steeplechase skok)
  • 25. Živý plot (u hangáru)
  • 26. Velký anglický skok
  • 27. Suchý příkop (mezi břízkami)
  • 28.-30. Havlův skok
  • 31. Proutěné překážky


Zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Velká_pardubická

Parkur

20. září 2010 v 20:05 koníci

Parkur


zakladatel moderního skokového stylu: Frederico Caprilli (1868 - 1907)
= olympijský sport pod patronací FEI (pravidla vydává Fédération Equestre Internationale -FEI)
1864 -
první oficiální soutěž v parkurech v Dublinu
1900 - skákání se stalo olympijským sportem v Paříži
1907 - v Olympii v Londýně se konala první Mezinárodní přehlídka koní a ukázalo se, že parkury jsou velmi oblíbené
1912 - tento sport se stal součástí olympijských her
- kůň musí prokázat ovladatelnost, skokové schopnosti, rychlost, obratnost a opatrnost nad překážkou
- může se zúčastnit nejméně čtyřletý kůň, který absolvoval základní výcvik
významné země: Velká Británie, Německo, Itálie, USA, ….

rozeskakování
= název pro skoky, kterými jezdci se stejným počtem bodů soutěží znovu v závěru závodu
- o výsledku rozhodne buď počet chyb, časová ztráta nebo kombinace obou


barování koní
= umělé techniky k donucení koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji → zakázané !!!
- provádí se klepnutím tyčí přes zadní nohy nebo jiným způsobem

mechanika pohybu skoku a jdi na "Chody koně - mechanika pohybu skoku koně

skokové sedlo
- krátké hluboké posedlí, bočnice tvarované více dopředu, kolenní opěrky výraznější, vysoká zadní rozsocha
- vhodnější třmeny se šikmým třmenovým můstkem

parkurový bičík - nesmí přesahovat délku 75 cm

soutěže stupně -ZM- - 80 cm
soutěže stupně -Z- (základní) - 100 cm
soutěže stupně -ZL- - 110 cm
soutěže stupně -L- (lehké) - 120 cm
soutěže stupně -S- (střední) - 130 cm
soutěže stupně -ST- (středně těžké) - 140 cm
soutěže stupně -T- (těžké) - 150 cm
soutěže stupně -TT- - 160 cm
soutěže stupně TT: vypisované především jako Pohár národů - mezinárodní oficiální skoková soutěž družstev

rozměry
- min. 3200 m2 ( ideální: 70 x 120m )
- krátké stěny: min. 40 m
v krytých halách: 1200 m2; krátké stěny: 20 m

praporky
- musí být umístěny tak, aby jezdec měl stále po pravé ruce praporky červené a po levé bílé

vjezd - energickým krokem nebo klusem s koněm na otěži

jedna kolmá a jedna výško-šířková překážka ("křížek")

jezdkyně - černé, tmavě modré nebo černé sako + bílá jezdecká vázanka, bílé kalhoty (mohou mít i béžové)
jezdci - červené sako + bílá kravata, bílé kalhoty
- černá nebo modrá jezdecká čapka, bičík (nesmí být delší než 75 cm)

druhy
v
jednoduché
- skáčou se jedním skokem
typy: kolmá překážka (kolmák), oxer neboli dvojbradlí
v
kombinované
- skládají se ze dvou nebo více částí
- mají vždy v parkuru jedno číslo
- jednotlivé skoky v jedné kombinaci se označí písmenem (A, B, C)
v
výškové
- skáčou se jedním skokem
typy: kolmák, zeď a ohrada
v
šířkové - typy: různé druhy oxerů a triple-bar neboli trojbradlí

překážky
kavaleta
= kladina upevněná na křížových podstavcích umožňujících nastavení překážky na různou výšku

bariéra
= jednoduchá překážka z jedné nebo více kladin o průměru cca 10 cm, zavěšených na podstavcích

dvojbradlí (double bar)
- podobná oxeru, liší se od něj tím, že přední bariéra je nižší než zadní, proto je snadněji skákatelná

trojbradlí (triple bar)
= šířko-výšková překážka
- ze 3 sloupků, na nichž jsou zavěšeny bariéry, od předních sloupků k zadním stupňovitě zvyšované

oxer
- tvořená 2 páry sloupků a bariérami položenými stejně vysoko na obou párech sloupků
- prostor mezi oběma bariérami bývá vyplněn košatinou nebo dřevěnou zdí

dvojskok - 2 svislé překážky blízko sebe, které musí jezdec skákat jako kombinaci

trojskok - 3 překážky blízko sebe, souvisejí spolu a skáčou se v kombinaci

Prix de Nations (Cena národů)
- 13 nebo 14 překážek, nejvyšší z nich je 1.60 m a nejnižší 1.30 m
- každé družstvo má 4 jezdce, z nichž každý přejde trať 2x
- 3 nej. výsledky se počítají do konečného umístění

soutěž do prvé chyby
bariérové skákání
mini-maxi
štafetové skákání
minutové skákání
soutěž se stupňovanou obtížností
volba překážek

volba dráhy
stylové soutěže
jezdecký poker
alternativní překážky a žolík
derby
zrcadlové skákání

akce
= způsob předvádění končetin v době, kdy se pohybují nad zemí, pokud jde o výšku a prostornost chodu
- hodnotí se výška a prostornost chodu
- závislá na stavbě končetin, vzájemném poměru délek kostí a na době nesení zadní nohy
- různá plemena a druhy koní mají svou zvláštní akci: vysokou (kočárový kůň), nízkou (dostihový kůň) , plochou

kmih
= výsledek posunu a odrazové energie zadních končetin
- závisí na temperamentu koně

ruch
= rychlost pohybu koně v určitém chodu, např. shromážděný (krátký), pracovní, střední, prodloužený

prostornost chodu
= délka vykročení
- čím delší vykročení → prostornější chod
- závisí na odrazové energii zadních nohou, tělesné stavbě koně a na schopnosti sevřít a rozevřít úhly kloubů zadních končetin

délka kroku (cvalového skoku)
= vzdálenost mezi dvěma stopami téže končetiny

pravidelnost chodu
= střídání končetin, aniž by byla některá pohybová fáze prodloužena či zkrácena


6 fází:
odraz - zadní končetina se odpoutává od země
pohyb nad zemí - tvořen přísunem (pohybem od odrazu do dosažení kolmé polohy, tedy paralelní s párovou vedlejší končetinou, která je v podpěru)
vykročení - od svislé polohy k došlápnutí
došlápnutí - natažená končetina došlápne
nesení - od došlápnutí do dosažení kolmé polohy
podpírání - končetina je v kolmé poloze
posouvání - od kolmě polohy do odrazu

těžiště koně
- poblíž točné osy lopatek
- přední končetiny jsou tedy 1.16krát až 1.52krát více zatíženy než končetiny zadní
- u jezdeckých koní se posouvá více ke středu
- u klusáků se posouvá nazad, což umožňuje prostorný kadencový krok
- u těžkých koní se posouvá dopředu

= čtyřdobý chod bez fáze vznosu, který se skládá z řady po sobě jdoucích kroků
- pohyb celého těla: krok protéká svaly hýždí, přes hřbet, plece až do krku

krok žádáme:
- čistý (pravidelný sled nohou), kmihoúplný (lehké, snadné, živé vykračování), prostorný (dlouhé kroky) a jistý (neklopýtavý)

laterální pohyb = obě stejnostranné končetiny následují po sobě

nohosled
- pravá zadní, pravá přední, levá zadní, levá přední

druhy
základní - silueta koně kratší
- zvednutá šíje a natažený krk
- stopy zadních kopyt nekryjí stopy předních kopyt
pracovní - druh kroku mezi základním a středním
- kůň se rovnoměrně pohybuje dopředu
střední - kroky delší, postoj koně mírně prodloužený
prodloužený - maximální vykročená koně
- silueta koně prodloužená
- stopy zadních kopyt značně překračují stopy přední

rychlost: 100 m/min → 6 km/hod

pomůcky - pobídka sedem (postrčení)
- holení (současné aktivní stisknutí oběma holeněmi)
- otěží (mírné povolení)

= dvoudobý chod se čtyřmi fázemi, které se skládají z řady po sobě jdoucích klusových kroků
- diagonální pár nohou se součastně zvedne, pohne dopředu i došlápne

klus žádáme:
- čistý, kmihuplný, prostorný a co možná kadencovaný (tj. nejen s pravidelnými, ale i co možná delšími intervaly vznosu mezi 2 údery - tak zvaný okamžik suspense)

nohosled
- pravá zadní spolu s levou přední, levá zadní spolu s pravou přední, fáze vznosu

druhy
základní - stopy zadních nohou došlapují do stop nohou předních
rychlost: 200 m/min
pracovní - širší vykročení
- stopy zadních kopyt došlapují do nohou předních
rychlost: 220 m/min
střední - stopy předních kopyt jsou překryty stopami kopyt
zadních nebo je trochu překračují
rychlost: 250 m/min
prodloužený - stopy zadních kopyt překračují stopy kopyt předních
rychlost: 275 m/min

sed v klusu
lehký - jezdec při každém druhém došlápnutí nohy koně vztyčuje ve třmenech ("vysedává")
těžký - jezdec zůstává sedět v sedle

rychlost: 230 - 290 m/min → 14 - 18 km/hod

pomůcky
- podobné jako krok, ale intenzivnější

třídobý klus
- u koní, kteří vpředu klušou a vzadu cválají (u klusáků)

= třídobý chod, který se skládá z řady po sobě následujících cvalových skoků, mezi nimiž se na chvilku kůň ocitá ve volném vznosu

"kontracval"
- kůň, který jde na špatnou nohu
- vyžaduje se v řadě drezurních úloh a demonstruje pružnost a ohebnost koně, rovnováhu a poslušnost

nohosled
cval vlevo: pravá zadní, diagonála (levá zadní a pravá přední), levá přední, fáze vznosu
cval vpravo: levá zadní, levá diagonála (pravá zadní a levá přední), pravá přední, fáze vznosu

druhy
sebraný - hlava je postaveny skoro kolmo
rychlost: 225 m/min
pracovní - volnější než cval sebraný, skoky delší
rychlost: 250 m/min
střední - hlava mírně před kolmicí, skoky delší
rychlost: 300 m/min
prodloužený - skoky dlouhé, rovnoměrné tempo

rychlost: 400 m/min

- délka skoku při obyčejném cvalu je 3.60 - 3.90 m/s

cval na správnou nohu
- pozorujeme-li koně cválajícího v kruhu, měl by každý krok začínat vnitřní přední nohou
- ve skutečnosti je vnitřní přední noha poslední nohou, kterou kůň v každém cvalovém kroku pohybuje, ale pozorovateli se zdá jako noha vůdčí)
- je-li tomu tak, jak říkáme, že kůň cválá na správnou nohu
- proto cválá-li na pravou ruku (tj. v kruhu doprava), vnitřní (pravá) noha by se měla zdát jako vůdčí, a cválá-li v kruhu doleva, je vůdčí nohou vnitřní (levá) přední noha

pobídky
- vnitřní holení pobídneme koně na podbřišníku, zatížíme vnitřní sedací kost, vnější holeň za podbřišníkem, přidrží záď, obě otěže jsou na přilnutí, vnitřní otěž koně ohýbá, vnější vede, mírné "zhoupnutí"

sed ve cvalu
těžký - jezdec sedí v sedle
lehký - jezdec se zvedne v sedle jako při vysednutí v lehkém klusu
- zesílí přiložení kolen
- více se opře do třmenů
- trup je lehce předkloněn
- rovnováha je nezávislá na otěžích

= čtyřdobý prodloužený cval
- kůň nemá nikdy více než 2 končetiny na zemi a většinou má na zemi jen jednu

nohosled
- levá přední, pravá přední, levá zadní a pravá zadní
- pravá přední, levá přední, pravá zadní a levá zadní

rychlost: 600 m/min

- dvoudobý chod, který se skládá z řady po sobě jdoucích kroků
= pohyb v kroku se stejným sledem končetin, ale v protichůdném chodu
- nepatří mezi základní chody, ale má svůj nohosled
- diagonální pár nohou se součastně pohne dozadu a zároveň došlápne
- pro koně velmi namáhavý

klus v kolenou (karpatech)
= ostré zvedání předních končetin při malém vykročení
- tento způsob byl cvičen u koní k ceremoniálním účelům barokní doby (Stolztritt)

nákrok
= chod, ve kterém se končetina předsunuje dopředu více než končetina párová

rozmetání
- nohy po vznosu opisují do vnější strany oblouk dříve než došlápnou

nerovný křížový chod
- končetiny při nejistém chodu jsou kladeny na pohybové čáře přes sebe, tedy se kříží

kohoutí krok
- trhavé zvedání zadní končetiny, případně obou
- předznamenává výskyt špánku nebo mozkové onemocnění
- při kontrole hlezna v případě podezření začínajícího špánkou je účelné koně před předvedením dvakrát na místě otočit kolem zadní končetiny s předpokládaným špánkem a ihned s ním udělat několik kroků

vytáčivý chod
- při zatížení se končetina vytáčí kolem vlastní osy
- způsoben špatným skloubením končetiny, zpravidla v hleznu

smíšený chod
- kůň vpředu kluše a vzadu cválá nebo naopak
- projevem starých koní nucených do rychlého pohybu nad jejich fyzické schopnosti

tolt
= čtyřdobý chod s poměrně vysokým držením hlavy a krku
- má stejný nohosled jako krok
- není směsicí klusu a cvalu
= krok, zrychlený až do cvalu
rychlost: minimálně
200 m/min

mimochod (pas)
- kůň zvedne součastně obě nohy na jedné straně (lenární pár nohou), posune je dopředu a došlápne
nohosled - pravá zadní součastně s pravou přední, pak levá zadní spolu s levou přední

= úchylka v kroku
- slyšíme místo 4 úderů jen 2 údery → dvoudobý chod
- výskyt: někdy u přepracovaných koní, nervózních, nejčastěji u klusáků a koní arabského původu

mimochodník = kůň, který místo správného nohosledu pohybuje současně levou přední a zadní nohou

španělský krok (pas espagnol)
= cirkusově vycvičené přehnané zvedání předních nohou téměř do vodorovné polohy
- činnost zádě je přitom nepatrná a není v souladu s činností předku


= chody vypracované systematickým jezdeckým výcvikem
- jsou to: - školní krok, školní klus, školní - krátký cval, přechody v kroku, v klusu, traverzály v krátkém cvalu, přeskoky ve cvalu atd.
- mezi získané chody patří i cviky drezúry a jdi na "Drezura"

stání
= rovnovážný stav
- většinou jsou více zatížené přední nohy, než zadní
- starší koně většinou spí postavení
- obyčejně odpočívají na 2 předních končetinách a střídavě přenášejí hmotnost z jedné zadní nohy na druhou

lehání
= rychlý pohyb skoro podobný pádu
- kůň si nejprve podsune zadní končetiny pod sebe, sehne hlavu a spustí se na jedno bedro
- potom ohne přední končetiny a položí se jednou stranou hrudníka na zem
- většinou leží polovzpřímení na boku opřené spodní částí hrudníka a břicha
- končetiny mají pod sebou
- jen velmi unavení koně si lehají úplně na bok

vstávání
- probíhá opačně jako lehání
- kůň zdvihne hlavu a narovná mírně roztáhnuté končetiny, pak pomocí ventrálního pohybu hlavy se postaví téměř součastně na obě zadní nohy

vzpínání
- prudkým pohybem dozadu zdvihne hlavu, přitom se těžiště přenese dozadu, podsune končetiny pod sebe a za součastného odrazu předních končetin se vzpřímí na zadních končetinách
- rovnováhu se snaží udržet přešlapováním na místě

kopání
- děje se při změně těžiště
- kůň přenese hmotnost na přední končetiny a se skloněnou hlavou vykopne (vyhodí) jednou nebo dvěma zadními končetinami
- když se drží hlava vysoko nahoře → je možno kopání zabránit

- kůň skáče převážně z klusu nebo cvalu, ale dokáže skočit i z kroku a ze stání

fáze nájezdu
- těžiště koně se vzpřímením krku posune dozadu → odlehčí se předek
- zadek se ztíží a zadní končetiny se posouvají co nejdále dopředu pod těžiště těla
- součastně se zrak a sluch soustředí na překážku

fáze vznosu
- odraz nastává po rychlém vypnutí natahovače zadních končetin
- schopnost rychlého vystřelení zadních končetin je vrozená (geneticky podmíněná) vlastnost
- krk se při odrazu ještě víc vzpřímí a "zkracuje"
- mohutnost odrazu je úměrná výšce překážky

fáze letu nad překážkou
na začátku fáze nastává mírné pokrčení předních končetin
- po překonání nejvyššího bodu překážky → kůň začne přední končetiny spouštět
- přední končetina, na kterou má kůň doskočit, je více vysunutá dopředu
- krk je přitom vzpřímený a stahuje se dozadu, aby se předek při doskoku odlehčil-

fáze dopadu
- kůň dopadá na 1 končetinu a až potom došlápne na druhou
- zadní končetiny se při dopadu stále více pokrčují, součastně dokračují co nejvíc dopředu pod těžiště
- příslušná zadní končetina po dopadu vykročí k dalšímu cvalovému skoku
- při dopadu se páteř konkávn

Zdroj:-
http://www.konacky.estranky.cz/stranka/parkurove-zavody

Pštros dvouprstý

19. září 2010 v 15:43 zvířata z divočiny
Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je velký nelétavý pták, žijící v Africe.
Je jediným žijícím představitelem čeledi pštrosovitých (Struthionidae) a rodu Struthio. Pštrosi jsou zvláštní svým vzhledem, dlouhým krkem a nohama a schopností dosáhnout při běhu rychlosti až 70 km/h. Pštrosi jsou největšími žijícími ptáky světa a jsou chováni po celém světě.

Taxonomie a evoluce

Vědecké jméno pštrosa pochází z řeckého výrazu pro "vrabce" a "velblouda" (struthio a camel).
Pštros se nazývá v jiných jazycích následovně:
  • v angličtině Ostrich z latinského Avis struthio - Avis znamená pták
  • v němčině Afrikanischer Strauß z řeckého Strouthion (velký vrabec)
  • v ruštině Ctpayc
Vznik běžců není dosud plně objasněn. Předpokládá se, že všichni běžci měli společného předka, který na rozdíl od nich však létal. Postupem doby však tuto schopnost ztratili a namísto toho se stali rychlými běžci, což jim umožňovalo utéci před nepřítelem a putovat za potravou. Za nejstaršího přímého zástupce považují někteří odborníci známého prapštrosa Palaeotis weigelti, jehož fosílie z eocénu byly nalezeny např. v Německu v Messelském lomu a v Geiseltalu. Toto zvíře však po nových výzkumech vykazuje ještě více podobností s pštrosem Nandu a proto by mu spíše slušel název pranandu.
Ptáci, patřící nepochybně ke pštrosům, jsou doloženi od miocénu. Jednalo se o obří ptáky s výškou okolo 4 metrů, kteří se rozšířili do Evropy a Afriky. Stalo se tak přibližně před 12 miliony lety a od té doby se jejich výška postupně snižovala, až se asi před 2 miliony let již podobali dnešním pštrosům. Nejstarším známým druhem je Struthio orlovi, nalezený v Moldavsku. V pliocénu žilo několik druhů tohoto rodu v Asii, například v Mongolsku a v Číně (Struthio chersonensis, Struthio mongolicus, Struthio wimani). Asijský pštros (Struthio asiaticus) žil v pleistocénu ve stepích centrální Asie. Ze zatím neznámých důvodů vymizeli postupně pštrosi z Asie a Evropy a rozšířili se pouze v Africe a na Blízkém východě. V pliocénu se také objevil dnes žijící pštros dvouprstý, jehož rozšíření za poslední doby ledové sahalo až do Španělska a Indie. S postupujícími klimatickými změnami, které proměnily zelenou Saharu v poušť zmizeli pštrosi z Blízkého východu i severní Afriky a většina jejich populace dnes žije v Africe na jih od rovníku.

Popis

Pštrosi obvykle váží mezi 90 a 130 kg, i když byli zaznamenáni i samci o váze až 155 kg. Pera samců jsou černá s příměsí bílých per na křídlech a ocasu. Samice a mladí samci mají peří šedohnědé s pár bílými pery. Malá zakrnělá křídla samci při tokání vystavují na odiv před samicemi. Křídla také mohou používat jako slunečník pro svá mláďata. Pera jsou měkká a slouží jako izolace. Jsou zcela odlišná od tuhých per létavých ptáků, u pštrosích per jsou totiž paprsky vybíhající po stranách z osy pera zvané osten zcela volné, bez spojujících háčků. Proto pštrosí peří působí nadýchaným dojmem. Silné nohy pštrosů jsou bez peří. Ptáci stojí na dvou prstech, přičemž větší vnitřní prst se podobá kopytu. Tato adaptace jim umožňuje rychlý běh, při kterém mohou v případě ohrožení života vyvinout na krátkou vzdálenost rychlost až 70 km/h. Vnitřní prst zároveň může sloužit jako nebezpečná zbraň, protože pštros se proti nepřátelům brání také kopáním.
Pštros je pták s nejdelším krkem. Při vydávání charakteristického přidušeného křiku se holý krk v horní části nafukuje. Oči pštrosů s jejich silnými černými řasami (ochrana proti prachu) jsou největší oči všech žijících suchozemských tvorů. K jejich ochraně před prachem a pískem slouží pštrosům také třetí víčko - mžurka, která se zavírá horizontálně od vnitřního očního koutku k vnějšímu. Podobně je chráněno i široce otevřené ústí sluchovodu, které je umístěno na hlavě směrem dozadu. Peří kolem něho totiž vytváří tzv. příuší.
V době sexuální zralosti (mezi 2 až 4 roky) mohou samci dosahovat výšky od 1,8 do 2,7 metrů a samice od 1,7 do 2 metrů. Během prvního roku života mláďata rostou o 25 cm za měsíc. Po jednom roce života váží mladý pštros okolo 45 kg. Pštrosi se mohou dožívat až 75 let.

Klasifikace a rozšíření

Pštrosi se v přírodě vyskytují v savanách a Sahelu Afriky, severně i jižně od zóny rovníkových pralesů. Druh patří k řádu Struthioniformes (Afričtí pštrosi). Mezi členy nadřádu běžců dále patří nanduové, kazuárové, pštrosi emu, kiviové a již vyhynulí největší ptáci světa - běžci rodu Aepyornithes. Je známo následujících pět poddruhů:
Rozšíření jednotlivých ras pštrosa dvouprstého
    • S.c. australis žijící v Jižní Africe
    • S.c. camelus vyskytující se v Severní Africe, někdy je také nazýván severoafrický pštros nebo červenokrký pštros.
    • S.c. masaicus z Východní Afriky, někdy nazývaný masajský pštros. V době páření samcům změní krk a stehna svou barvu na růžovo-oranžovou. Rozsah jeho výskytu je od Etiopie po Keňu.
    • S.c. molypdophanes se nachází v Somálsku, Etiopii a severní Keni, je známý také jako somálský pštros. V době páření samcům změní krk a stehna svou barvu na modrou. Jeho rozšíření se překrývá v severovýchodní Keni s rozšířením S.c. masaicus. Některé přírodovědecké autority považují somálského pštrosa za samostatný druh.
    • S.c. syriacus ze Středního východu byl znám také jako arabský pštros nebo Středovýchodní pštros. Tento poddruh byl ještě na počátku 20. století hojný na Arabském poloostrově, v Sýrii a Iráku, zhruba od roku 1966 je považován za vyhynulého.

Chování

Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5 - 50 jedinců. Ve skupinách vládne přísná hierarchie - dominantní samci a samice řídí přesuny skupiny, prachové koupele, tok atd. Na cestách za potravou a vodou jsou pštrosi za den schopni urazit 10-40 km. Putování přerušují pouze v místech s dostatkem potravy. Kvůli ochraně před dravci se pštrosi přidružují k některým býložravcům, jako jsou např. zebry, gazely a antilopy. Udržují s nimi vztahy založené na vzájemné pomoci při hlídání okolí před možným nebezpečím. Pštrosy předurčuje jejich výška a vynikající zrak a sluch do role hlídek, kterým zároveň také neunikne žádná změna v chování býložravců, pokud spatří nebezpečí dříve než oni. Jejich potravou jsou převážně rostliny, jichž musí zkonzumovat velké množství, vzhledem k jejich nízké energetické hodnotě. Pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Jako každý pták, který se živí rostlinnou potravou, i pštros si usnadňuje její rozmělnění v žaludku, který má tři laloky, pomocí polykání kamínků. Denně takto spolyká několik hrstí oblázků a písku. Protože pštros je všežravec, zpestřuje si rostlinnou stravu hmyzem (nejčastěji termity a sarančemi), nepohrdne však ani malými savci (hlodavci), plazi a ptáčaty. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvláště pro mladé jedince je voda nutnou podmínkou k přežití. Pokud nemůže vodu najít, musí se spokojit s tučnými a šťavnatými rostlinami (halofyty) a plody. Pokud je to však jenom trochu možné, vypije pštros denně velké množství vody. Pro koupání pštros ale většinou vodu nepoužívá, využívá spíše prachové koupele, které mu částečně prachem, usazeným v peří, nahrazují maz (pštrosovi chybí kostrční mazové žlázy) chránící jeho peří proti vodě.
V populární mytologii je pštros pověstný skrýváním své hlavy do písku, objeví-li se první známky nebezpečí. Římský spisovatel Plinius starší je známý svým líčením pštrosa ve své knize Naturalis Historia, ve které popisuje pštrosa a skutečnost, že se snaží skrývat svou hlavu v keři. Nebylo však zaznamenáno žádné pozorování tohoto chování. Obvyklým protiargumentem je to, že druhy, které by se chovaly tímto způsobem, by moc dlouho nepřežily. Mýtus může vyplývat z toho, že pokud jsou pštrosi zdálky pozorováni při krmení, kdy zároveň kvůli trávení polykají písek a kaménky, vypadají, jako by strkali hlavu do písku. Ve skutečnosti když se pštros cítí ohrožen, přitiskne se k zemi a aby ukryl svůj dlouhý krk, položí ho na zem před sebe. Zvláště u samců tak dojde ke skrytí jejich nápadných bílých per na křídlech a chvějící se horký vzduch pak vytvoří dojem, že místo pštrosa se jedná o nejasnou tmavou hroudu. Zejména, pokud je pštros poblíž horizontu, může se zdát, jakoby zázrakem zmizel z pouštní krajiny. V případě, že se hrozba pro pštrosa nachází příliš blízko, pak raději volí útěk, ale umí se také účinně bránit kopy svých silných nohou.
Chování pštrosa je také zmíněno v starozákonní části Bible, v řeči Boha k Jobovi (Job 39. 13-18), kde je pštros popsán jako radostně pyšný na svá malá křídla, nedbalý na bezpečnost svého hnízda, pták, který zachází neurvale se svými potomky, neoplývá příliš rozumem, ale při běhu dokáže zahanbit i rychlého koně s jezdcem. Jinde jsou pštrosi zmíněni jako příslovečné příklady špatných rodičů; blíže viz Arabský pštros.
Pštrosi jsou známí, že jí téměř všechno (dietní indiskrétnost), zvláště pak v zajetí, kdy k tomu mají více příležitostí.
Pštrosi jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot. V mnohých lokalitách, kde žijí, může rozdíl mezi denní a noční teplotou činit až 40 °C. Pštros má proto husté a nadýchané peří, které působí jako izolační polštář. Peří díky zadržovanému vzduchu znemožňuje přístup slunečních paprsků k tělu ve dne a udržuje tělesnou teplotu v noci. Máváním křídel je také pštros schopen ochlazovat krev v povrchových cévách holých stehen a podobně funguje i chvění kůže na hrdle a horní části pštrosího krku.

Rozmnožování

Pštrosi dosahují pohlavní dospělosti zhruba ve 3 až 4 letech, samice asi o 6 měsíců dříve než samci. U pštrosů dochází k oplodnění vícekrát za život. Doba rozmnožování je závislá na regionu, který jedinci obývají, např. v oblastech savan spadá doba rozmnožování do doby sucha mezi červnem a říjnem, v pouštích Namibie naopak od září do konce února. Normálně žijící hejna pštrosů se v období rozmnožování rozpadají a všichni ptáci, kteří jsou schopni rozmnožování se sdružují podle pohlaví. Po několika dnech se skupiny začínají mísit a začíná tok. Samci se začnou předvádět, vztyčují krky, roztahují křídla a mávají s nimi oběma současně nebo každým zvlášť. Partnera si však vybírají samice a pokud je nějaký samec zaujme, rozevírají před ním křídla, vytahují se do výška a pak před ním močí a kálí. Někdy se také samci mezi sebou pouštějí do předstíraných soubojů. Poté se oba vybraní partneři oddělí od svých skupin. Po společném zobání potravy samec usedne na zem a začne křídly vířit prach a přitom hlasitě křičí. Pokud je samice připravena ke spojení svěsí ocas, křídla a posléze i hlavu a lehne si na zem. Samec si pak na ní obkročme sedne a začíná páření.
Pokud je více samic, může se samec v dalším kole odpářit i s dalšími samicemi, ale o jejich výběru rozhoduje dominantní partnerka. Období od páření do snůšky vajec trvá přibližně 35 - 45 dnů.
V době hnízdění si pštrosí rodina vymezuje nevelké území o poloměru 50 - 800 m (podle otevřenosti terénu), které ochraňuje do stáří mláďat 3 - 4 dnů. Ochrana území spočívá v jejím křiku, výhružném držení těla a mávání křídly. Za tímto územím se rozprostírá tzv. zóna vlivu, která závisí na vlivu (tj. dosahu hlasu) daného samce a již není hájena. Hnízdní teritorium a zóna vlivu dohromady tvoří superteritorium pštrosí skupiny. Pštrosí hnízdo má na starosti samec, který vybírá jeho polohu a tak ho také vytváří. Hnízdo je většinou umístěno v nějaké prohlubni, ve které samec hrabáním nohama a posléze vsedě vrtěním celého těla vytvoří mělký dolík o průměru zhruba 3 m a hloubce 30 - 60 cm. Po dokončení hnízda v něm samec zůstává sedět a dominantní partnerka začne vedle hnízda snášet vejce, které si samec zobákem navalí pod sebe. Snášení se děje každý druhý den, nejčastěji večer, a pokud má pštros více samic, snáší tyto společně bez žádného zjevného nepřátelství. Rozdíl je pouze v počtu snesených vajec. Zatímco dominantní samice jich snese až 8, ostatní samice snesou kolem 3 - 4 vajec. Obvyklá snůška obnáší zpravidla 20 vajec a spadá do října až listopadu, ale může se prodloužit až do února. V takovém případě mohou být i snůšky dvě.
Pštrosí vejce

Pštrosí vejce je největší z vajec všech žijících ptáků, i když vzhledem k velikosti pštrosu je naopak jedním z nejmenších. Má hmotnost 750 - 1600 gramů (může tedy vážit až jako 30 slepičích vajec), obvyklé rozměry 16 × 13 cm a je tak největší známou současnou buňkou na světě. Vejce mají bílou až krémově lesklou, silnou a velmi tvrdou skořápku. Po snesení vajec jsou obvykle všechny samice kromě dominantní z teritoria vyhnány. Uprostřed hnízda jsou umístěna vejce od dominantní samice, zatímco vejce od ostatních samic jsou po okraji hnízda. Protože pštros dokáže svým tělem maximálně zakrýt asi 20 vajec, jsou ostatní vejce nechráněná, navíc při útoku na hnízdo si predátoři většinou vybírají vejce na kraji a tím pádem jsou vejce dominantní samice ve větším bezpečí. Hlavním nebezpečím pro hnízdo jsou lvi, šakali, hyeny a supi mrchožraví. Zatímco lvi, a hyeny především loví mláďata, supi dokážou údery kamene drženém ve svém zobáku rozbít i silnou skořápku vejce. Šakali zase používají metodu spouštění vajec z okraje hnízda a jeho rozbití nárazem. Podle F. a E. Sauerových dokonce i antilopa přímorožec šavlorohý občas nepohrdne pštrosími vejci. Neupřesňují sice jakým způsobem přímorožec skořápky rozbíjí, ale můžeme předpokládat, že se tak děje údery nohou. Inkubace začíná teprve tehdy až jsou všechna vejce snesena, aby se všechna mláďata vylíhla ve stejnou dobu a mohla hnízdo opustit společně. Sezení na vejcích trvá přibližně 39 - 42 dní a střídají se v něm samec v noci a samice ve dne, kdy její nenápadné zbarvení zaručuje větší pravděpodobnost, že hnízdo nebude objeveno. Přesto se odhaduje, že se úspěšně podaří vysedět pouze asi 10% všech násad.
Kuře pštrosa dvouprstého

Soubor:Ostriches cape point cropped.jpg

Pštrosi a lidé

Již ve starém Egyptě byla pštrosí pera vyhledávána a stala se symbolem spravedlnosti, nejspíš proto, že na rozdíl od per jiných ptáků jsou po obou stranách centrální osy (ostnu) stejně široká. Bohyně Maat, která dohlížela na vážení lidských duší, byla zobrazována s pštrosími pery na hlavě. A samozřejmě i vějíře a plácačky na mouchy vysokých hodnostářů a faraonů byly zhotoveny z těchto per. Pštrosí pera sloužila v průběhu historie lidstva i ke zdobení válečné výstroje, od čel egyptských koní přes helmy středověkých rytířů až po známé klobouky mušketýrů.
Od začátku 17. století se pera pštrosů stala módní záležitostí a krášlila účesy dam z vyšší společnosti. Jejich největší obliba kulminovala v 19. století. Vzhledem k tomu, že stav pštrosů počal již v 18. století povážlivě klesat, bylo v polovině 19. století zahájeno zakládání pštrosích farem. První farma byla založena roku 1838 v údolí Little Karroo v jižní části Kapské provincie. Farmy rychle přibývaly - v roce 1875 bylo na farmách chováno 2159 pštrosů, zato v roce 1914 již 110.000 pštrosů. Kolem roku 1910 vyvážela Jihoafrická republika ročně 370.000 kg pštrosího peří a postupně začaly vznikat farmy i v Severní Africe, v USA a v Evropě. Po první světové válce se však změnila móda, chov pštrosů zkolaboval a byl obnoven ve větším rozsahu až po roce 1970. V současnosti se pštrosi chovají nejen pro peří, ale i pro kůži, maso nebo vejce, ne však již na farmách o takovém množství ptáků jako dříve.
Pštros zapřažený do kočáru
Největší farmy se v současnosti nachází v místě jejich vzniku (Little Karroo), kde v sedmdesátých letech bylo chováno na 40.000 pštrosů. Nejžádanějšími pštrosími pery jsou černá samčí pera a poté i bílá, která se dají barvit. Pera se začínají sbírat krátce po pelichání pštrosů, kdy ještě nejsou příliš poškozena, a jejich sběr trvá po celých 9 měsíců. Používají se pera mladých 3-12 letých pštrosů a pera se jim nevytrhávají, ale stříhají, což je zcela bezbolestné. Chov pštrosů nevyžaduje žádné zvláštní klimatické podmínky, setkáváme s pštrosími farmami např. i ve Švédsku. Pštrosům postačuje teplota mezi 10-30° C a díky tomu se pštrosími farmami setkáváme po celém světě, i když největší množství těchto ptáků je stále chováno v Jihoafrické republice. Výhodou chovu pštrosů je také to, že mají nejmenší poměr množství krmiva ku hmotnostnímu přírůstku (na 3,5 kg krmiva přírůstek 1 kg živé váhy) ze všech chovaných zvířat na světě, čímž jsou pro farmáře atraktivní (dobytek má tento poměr např. až 6:1). Pštrosi jsou v současnosti především chováni pro kůži. Tvrdí se, že pštrosi mají nejsilnější komerčně využitelnou kůži. Pštrosí maso je chuťově podobné libovému masu hovězímu a má nízký obsah tuků a cholesterolu, má vysoký obsah vápníku, bílkovin a železa.
Pštrosi jsou dost velcí pro menší lidi, aby na nich mohli jezdit; při jízdě se jezdec drží pštrosa za křídla. Pštrosi byli trénováni v některých oblastech severní Afriky a Arábie podobně jako závodní koně. Pštrosí závody byly v USA kritizovány organizací Animal rights, nicméně je jen malá pravděpodobnost, že se budou dále rozšiřovat vzhledem k nesnadnému sedlání těchto zvířat (a pštrosi jsou navíc nechvalně známí svou popudlivou povahou).
Pro tradiční obyvatele Afriky, jako jsou například Křováci, je pštros běžnou lovnou zvěří. Pštros je loven pomocí luku a kromě masa se využívají i jeho vejce, ze kterých se dělají omelety, zatímco půlky skořápek se využívají na misky a celá skořápka s jediným otvorem má použití jako nádoba na vodu. Rozbité skořápky slouží jako šperky a celá vejce jsou vzácnými pohřebními dary. Mladí Masajové zase loví pštrosi kvůli perům, kterými si zdobí hlavu na slavnostním obřadu Eunoto, kde se z nich zasvěcením stávají válečníci kmene.
V Austrálii, Spojených státech a Velké Británii jsou pštrosi klasifikováni jako nebezpečná zvířata. V těchto zemích již bylo zaznamenáno několik incidentů, kdy byli lidé napadeni a zabiti pštrosy. Velcí samci mohou být velmi teritoriální a agresivní a mohou zaútočit silným kopáním svýma mocnýma nohama. Jejich nohy jsou dost silné na to, aby rozpáraly jakékoliv větší zvíře.
V současné době (rok 2006) v České republice chovají pštrosy dvouprsté tyto velké zoologické zahrady: Praha-Trója, Brno-Bystrc, Ostrava, Plzeň, Dvůr Králové, Hodonín a Lešná-Zlín.

Zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%A1tros_dvouprst%C3%BD

vari černobílý

19. září 2010 v 15:36 zvířata z divočiny
Varecia variegata variegata
Black-and-white Ruffed Lemur
Třída: Savci
Řád: primáti
Kde v zoo: v létě Ostrov lemurů vari, v zimě chovatelské zázemí
Výskyt: východní Madagaskar
Hmotnost: 3,2 - 4,5 kg
Délka těla: 51 - 65 cm, délka ocasu: 56 - 65 cm
Věk: až 19 let
Charakteristika:
Lemuři patří mezi poloopice. Od většiny primátů se odlišují dlouhým, huňatým ocasem, hlavou protaženou v černý neosrstěný čenich a krátkými boltci. Žijí převážně na stromech, takže jejich ruce a nohy jsou přizpůsobeny pro uchopování (i když nejsou tak obratné jako u opic a lidoopů). Mají ploché nehty na všech prstech vyjma druhého prstu na zadní noze, který má místo nehtu dlouhý čistící dráp na pročesávání srsti. Tělo je kryto jemnou vlnitou srstí, kterou pročesávají tzv. hřebínkem, tvořeným spodními řezáky a špičáky. Celkový počet zubů je 36. Dalšími typickými znaky jsou pigmentové skvrny na sítnici - při silnějším osvícení jejich oči ve tmě světélkují a četné pachové žlázy. Slepý vak u žaludku a dlouhé slepé střevo souvisejí převážně s vegetariánským jídelníčkem.
Lemur vari je největší a zároveň asi nejhezčí žijící zástupce čeledi. Vyskytuje se ve dvou barevně odlišených poddruzích.Černobílou formu, typickou pro většinu obývaného území, nahrazují v pralesích poloostrova Masoala červenohnědě zbarvená zvířata.

Prostředí a stanoviště:
Lesní biotopy.

Způsob obživy:
I když je stejně jako ostatní lemuři všežravý, v jeho potravě výrazně převažuje ovoce.

Způsob života - sociální struktura:
Lemuři vari patří mezi soumračná zvířata. Nejaktivnější jsou zrána a v podvečer. 95% času tráví vysoko na stromech. Na zem sestupují jen výjimečně. Odpočinek tráví v hnízdech, která si staví v korunách stromů. Lemuři vari se sdružují do skupin čítajících 4 až 20 jedinců. Dominantní jsou dospělé samice, které si aktivně obhajují své teritorium.

Rozmnožování:
Ze všech lemurů mají lemuři vari nejkratší březost. Trvá 90 - 102 dní. Těsně před porodem staví matka pro svá mláďata v dutině stromu nebo ve vidlici větví hnízdo z listí. Počet mláďat se pohybuje v rozmezí 1 - 3, ovšem nejméně v polovině případů se rodí dvojčata. Rodné hnízdo slouží jako základna pouze několik týdnů. Postupem času matka mláďata několikrát za den přenáší a ve stáří 2 - 3 měsíců se už pohybují sama. Mladí lemuři pohlavně dospívají ve dvou letech.

Ochrana druhu:
Stejně jako u jiných lemurů ohrožuje jeho existenci odlesňování a intenzivní lov. Oba poddruhy jsou tak zařazeny v Evropských chovatelských programech EEP.

Zajímavosti:
- Lemuři vari se neúnavně dorozumívají štěkavými až chraptivými zvuky.
- Rodové pojmenování čeledi pochází z latinského slova lemuros. Tímto slovem nazývali antičtí Římané duchy zemřelých, kteří se ozývají za nocí pekelným křikem. Přesně tak asi připadaly noční hlasy lemurů prvním Evropanům, kteří vstoupili na Madagaskar. Proto je pojmenovali jako pomyslná noční strašidla.
Zvířata v ZOO Zlín:
- 5 samic
- v zoo od roku 1988
- odchováno celkem 14 mláďat

Lemur vari

19. září 2010 v 15:35 zvířata z divočiny
Lemur vari (lat. Varecia variegata) patří do řádu primátů, podřádu poloopice, konkrétně do čeledi denní lemuři (Lemuridae). Stejně jako ostatní lemuři, je lemur vari endemitem ostrova Madagaskar. Obývá pralesy severovýchodního Madagaskaru.
Živí se ovocem a zeleninou. Samice je březí 99 až 103 dní, rodí 1 až 2 mláďata.

Soubor:Varecia.veriegata-ZOO.Olomouc1.jpg
Zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lemur_vari

Lemur bělohlavý

19. září 2010 v 15:33 zvířata z divočiny
Lemur bělohlavý (Eulemur fulvus), známý též pod názvy červenočelý nebo maki bělohlavý, je středně velký denní lemur obývající tropické deštné lesy v západní a jižní části Madagaskaru.
Měří 38-50 cm na délku a váží kolem 2-4 kg. Ocas, který je většinou delší než tělo měří 46-60 cm. Zbarvení lemura bělohlavého se liší podle šesti poddruhů (viz níže) a pohybuje se v rozmezí mezi hnědou až žlutou nebo šedou. Většinou však má tmavý obličej, ušní boltce téměř zcela skryté pod hustou srstí a bílé obočí.
Je to typicky stromový lemur, který se přes den pohybuje téměř ve všech stromových patrech. Žije ve skupinách jejichž počet členů je velice proměnlivý. Obecně jsou však tvořeny 3 až 12 jedinci. Jedna skupiny si obvykle hájí území o rozloze 17 až 50 akrů. Dorozumívá se hlasovými projevy a jako důkaz členství a hodnosti ve skupině se často potírá vlastní močí. Vyhledává především stromové plody, květy nebo listy, ale nepohrdne ani mízou, ptačími vejci nebo drobným hmyzem.
Samice rodí po 120 denní březosti jedno mládě. V zajetí se může lemur bělohlavý dožít i více jak 30 let, v přírodě se průměrná délka života pohybuje mezi 20 až 25 rokem života.
Rozeznáváme u něj šest poddruhů:
  • Eulemur fulvus fulvus
  • Eulemur fulvus albifrons
  • Eulemur fulvus collaris
  • Eulemur fulvus albocollaris
  • Eulemur fulvus rufus
  • Eulemur fulvus sanfordi
Soubor:EdmontonZooTwoPrimates.JPG

Lemur kata

19. září 2010 v 15:31 zvířata z divočiny
Lemur kata (lat. Lemur catta) patří do řádu primátů, podřádu poloopice, konkrétně do čeledi denní lemuři (Lemuridae). Stejně jako ostatní lemuři, je lemur kata endemitem ostrova Madagaskar. Je nejrozšířenějším druhem na tomto ostrově. Lemur kata patří mezi nejoblíbenější a nejvíce chované lemury v zajetí (v zoologických zahradách). Patří, stejně jako ostatní lemuři, mezi ohrožené druhy.
Lemuři se objevili na zemi asi před 58 miliony let. Název dostali podle římských lemuros, duchů zemřelých, kteří se za nocí ozývali pekelným křikem a nářky. Ve skutečnosti jde o mírumilovné býložravce. Některé druhy lemurů se živí i hmyzem.
Mezi typické znaky lemura katy patří dlouhý pruhovaný ocas, který pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží mu také k dorozumívání ve vysoké trávě. Má šedá až růžovohnědá záda, tmavošedou hlavu, bílé tváře s tmavými skvrnami a černý čumák. Štíhlé tělo je velké asi jako kočičí.
Lemur kata žije v početných tlupách (kolem 30 členů), kde hlavní slovo má nejzkušenější samice. V tlupě se vše točí kolem mláďat. Malí lemuři mohou sát mléko od kterékoliv matky, ty zas pomáhají ostatním s hlídáním. Ochotně se ujímají i osiřelých mláďat. Samci nejsou v tlupě trpěni, po pubertě jsou vyhnáni z tlupy. Samice je schopná oplodnění pouze 3 dny v roce. Samci o samice bojují. Souboje samců probíhají tak, že lemuři si naparfémují konec ocasu podpažními žlázami a pak jím švihají soupeřovi kolem čumáku. Samice po 136 denní březosti rodí jedno mládě. To se ihned po narození zavěsí za srst matky na břiše. Takto se mládě nosí zhruba 2 týdny, poté se usadí na matčině hřbetě. Mládě je kojeno po dobu 5 měsíců, zcela samostatné je až ve věku 6 měsíců.
Lemuři mívají problémy s termoregulací, což je nutí ke zvláštnímu chování: po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky. Lemurové žijí převážně v korunách stromů, živí se ovocem a drobným hmyzem.
Díky izolaci na ostrově přežili lemuři dodnes. Kolonizací ostrova se lemuři bohužel dostali do Červené knihy ohrožených druhů (IUCN). Patří mezi druhy nejvíce ohrožené vyhubením.
Soubor:Lemur Kata.JPG
Lemur catta - lemur kata
Lemur catta - lemur kata
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lemur_kata

Slon Africký

19. září 2010 v 15:26 zvířata z divočiny
Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m n. m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví - důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu.

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 3-4 m
  • Délka těla: 7-9 m (samice 6,5-8,5m)
  • Hmotnost: 6-7 tun (samice 4 tuny)
  • Rychlost běhu: až 40 km/h
  • Délka života: 60-80 let
  • Největší dosud popsaný jedinec tohoto druhu slona, který byl v roce 1955 zastřelen v Angole, vážil 12,24 tuny a v kohoutku měřil 4,2 metry.

zhled

Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé "prstíky" na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé "chodidlo" a slouží jako tlumič.

Způsob života

Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy tlupy. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25-ti let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni ho "pochovají" pod hromadu dříví a několik hodin truchlí.
Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130-190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem, který slouží jako periskop. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech.
African Elephant

Dorozumívání

Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumených zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.
Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.

Potrava

Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči.
Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkti, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.


Slon africký

Rozmnožování

Samice jsou říjné 2-6 dní každé dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Při porodu samici hlídají její společnice ze stáda, aby ochránily ji i mládě. Slůně měří po porodu jen 85 centimetrů a váží 110 kg. Samice své mládě kojí dva roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají zhruba v deseti letech, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let. Když je mládě napadeno, matka jej velmi zuřivě brání.

Ochrana druhu

Dříve se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale kvůli pytláctví jsou jejich stavy nižší. Sloni se často zdržují v Národních parcích, kde jsou ve větším bezpečí. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. I když je tento slon považován za zranitelný druh, jeho stavy se v jednotlivých lokalitách značně liší. Podle IUCN není znám přesný celkový počet jedinců, ale v jedné oblasti na východě Afriky se na ploše 20 000 km² pohybuje okolo 10 000 jedinců, které mohou decimovat okolní floru, zatímco z mnoha míst slon zcela vymizel. V současnosti se ani neví, jestli populace slonů roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.

Soubor:Elefant Tanzània 2.JPG
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Slon_africk%C3%BD