Říjen 2010

islandský kůň

27. října 2010 v 15:18 koníci

Zdroje informací:

  • Hobby Horse 2/2000, str. 6 - 7 - Kateřina Malá
  • Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Plemena koní celého světa - Judith Draperová
  • Náš miláček 3/2002, str. 16 - 19 - Milada Barešová

Úvodem...

V jedné z prastarých severských bájí se vypráví o tom, že po dobu zimy je slunce zakleto do černé skály. Na jaře ho může vysvobodit pouze devět zlatých koní, kteří přiběhnou a udeří kopytem do skály. Jsem přesvědčena o tom, že těmi kouzelnými koňmi jsou právě islandští...
Islandský kůň je jedním z nejslavnějších jevů na ostrově ohně a ledu, obklopeném nehostinným severním Atlantikem. Silný a láskyplný vztah ke koním, přecházející až k uctívání, přetrvává v myslí Islanďanů dodnes - vždyť v jejich životech tento tvor zaujímal ústřední místo po tísíc let. Poměr počtu koní k lidem je na Islandu neobyčejně vysoký a islandští koně vykonávají všechny možné práce na ledovcích, lávových polích i v kamenitých pouštích, kde není po stezce ani stopy. Koně však slouží také sportu, a různé soutěže, přehlídky koní a dostihy jsou na Islandě časté, dobře organizované a velmi oblíbené.

Původ a historie:

Z jedinečného díla o dějinách a osídlování země "Landnámabóku" se dozvídáme mnoho o období velké expanze na ostrov, jehož existenci znali Vikingové pravděpodobně od obyvatel Hebridů. V roce 874, kdy na Islandu již žilo několik irských mnichů, se v Kouřové zátoce (dnešní Rejkjavík) vylodil norský osadník Ingolfr Arnarson se svojí rodinou a dobytkem a založil zde první skutečnou osadu. Brzy poté se na ostrov začali stěhovat další lidé z norských osad na Západních skotských ostrovech, v Irsku a na ostrově Man. Ti si přivezli i koně. A právě koně ze všech těchto oblastí se pravděpodobně stali zakladateli budoucího chovného stáda. Příliv přistěhovalců skončil kolem roku 930 a na ostrově došlo k velkým změnám. Pokus zušlechtit islandské koně orientální krví skončil neslavně, se zhoubným účinkem projevujícím se dlouhotrvající degenerací stáda. Roku 930 Althing (nejstarší parlament na světě) rozhodl o přijetí křesťanství a vydal mimo jiné zákon omezující dovoz koní do země, který platí dodnes. Pro hipology je nejpodivuhodnějším rysem islandské chovatelské kultury právě mimořádná genetická čistota islandské populace koní.
V těch pradávných dobách považovali norští usedlíci koně za božstvo a symbol plodnosti. Bílý kůň býval slavnostně zabit jako oběť při slavnostních příležitostech. Středověké ságy jsou plné mýtů a hrdinských legend, v nichž hrají koně hlavní roli. Četné epizody popisují krvavé boje mezi hřebci, které byly zkouškami pro výběr nejlepších chovných kusů i vzrušující podívanou. Islandská literatura i letopisy Společenství z let 930 - 1262 těmito popisy oplývají.
Přes devět set let se vytvářelo jedno z nejčistších a nejstarších plemen na světě, odvozených jednak od koní ze západní Skandinávie a jednak od keltských pony z britských ostrovů. Od samého počátku žili poníci volně na pastvinách a přivykali tak drsnému podnebí, se kterým se vyrovnali skvěle a dnes patří mezi nejotužilejší a nejskromnější koně na světě. Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země. V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma (tentokrát zaviněná lidmi). Začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za tímto hrozným osudem putovalo přes moře tři tisíce!!!
Fakt, že byl kůň důležitým společníkem Islanďana dokazuje ve svém vyprávění Thórbargur Thórdarson, jehož kniha "Kameny mluví" je zajímavým svědectvím o způsobu života lidí na jihovýchodním pobřeží země na přelomu 19. a 20. století. ... "Když starosta Eygóffur potřeboval přednést nějakou záležitost před soudním dvorem v Rejkjavíku, vypůjčil si na cestu Jarpura. Jarpur byl silný a vysoký kůň a tak spolehlivý, že v životě nevyhodil zadníma. Byl nejzcestovalejší ze všech koní od Širokého dvora. Přebrodil všechny řeky a jezera mezi Djúpavogem a Rejkjavíkem, viděl všechny kraje mezi nimi a seznámil se se spoustou cizích koní... Lidí, kteří přijíždeli do Širokého dvora se poznali podle toho, jak na koni seděli nebo podle toho, jakou mělo jejich zvíře barvu. Jestliže s sebou hnali více jezdeckých koní a nedali jim udzu, pak se říkalo, že jsou na cestě páni a čím více bylo volných koní, tím větší páni to byli. Za částečně panské se dalo považovat, jestliže volní koně měli uzdu, ale běželi po boku koně, na kterém seděl ten, kdo uzdy držel. Panštější bylo jet rychle než jet pomalu, stejně jako být rovný v zádech a nepředklánět se. Naprosto panské bylo mít s sebou psa nebo jet na klisně s hříbětem a kůň s ocasem spleteným do uzlu nebo s příliš krátkým ocasem působil směšně..."

Popis a charakteristika:

Ačkoliv výška islanských koní dosahuje maximálne 134 cm a měli by tedy spadat do kategorie pony, jsou Islanďany a Evropany řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...
Islanďané jsou na svého koně patřičně hrdí a vyjadřují se o něm velmi poeticky: "Jeho oči jsou jako horská jezera o svatojánské noci, velké a jasné. Linie krku připomíná příkrou cestu chlapce z hor k jeho milované. Kohoutek se změnil v pohoří vypínající se proti večernímu slunci. Temperament mu propůjčil divoký jarní vodopád, klidnou a stálou povahu krajina skrytá pod sněhovou peřinou."
Odborníci rozlišují čtyři základní typy islandských koní. Jsou to například zvířata, která původně sloužila jako soumaři k tahu. Největší péče se věnuje vzledu a tělesné stavbě nejlepších jezdeckých koní, u nichž se starostlivě sleduje schopnost koní využívat všech pěti chodů, jimiž se islandský kůň tak proslavil. Pak jsou tady ještě koně chováni výhradně pro maso, které je hlavní součástí jídelníčku Islanďanů, protože na ostrově nebylo možné chovat skot vzhledem k tvrdému zimnímu období. Nejznámnější typ koně je Faxafloi, chovaný na jihozápadě ostrova, kde je nejvíc dešťových srážek. Tento typ se velmi podobá exmoorovi, nejstaršímu z britských původních plemen. Islanďané rozenávají nejméně 15 různých základních typů zbarvení a jejich kombinací včetně strakáčů pibalda a skewbalda. Některé hřebčíny chovají pouze oblíbenou barvu. Například na jihu ostrova je hřebčín Kirkjubaer, který chová pouze ryzáky, mnohem sytěji zbarvené než isabely, ale s bílou hřívou a ohonem. Bohatou škálou barev svých koní se Islanďané pyšní - kromě ryzáků s bílou nebo lněnou hřívou chovají hnědáky, vraníky, bělouše, všechny odstíny plaváků a šedáků, isabely a albíny.
Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro islandského koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur), nejobvyklejši u soumarů, klus (brokk) užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu, pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému američané říkají rack. Tölt je zváštní druh čtyřtaktního klusu který je u islandských koní geneticky fixovaný. Töltem chodí už hříbata na pastvinách. Je to pohyb mezi krokem a klusem, pro jezdce nesmírně příjemný a měkký. Při töltu je kůň hrdě vzpřímen a ocas se mu míhá v typických vlnovitých pohybech. Standard plemene říká: "Tölt, který islandský kůň používá, když chce rychle přejít po hrbolaté půdě. Je to chod při kterém se dá za nezměněného nohosledu přejít z úplného zastavení do velké rychlosti". V jednotlivých chodech se pořádají oficiální soutěže, kdy se sleduje a měří, jak rychle kůň ujde a překluše stanovenou vzdálenost určitým chodem. Každé dva roky se koná v závodním mimochodu a töltu i mistrovství Evropy.
Islanští koně se nejčastěji chovají polodivoce. Pastvu mají povětšinu roku k dispozici více než sporou. Jen zřídkakdy dostanou ke skromné stravě, kterou si sami najdou, nějaké přilepšení. O doplňkové krmení, které by je podpořilo v boji s krutou zimou, si mohou nechat jen zdát. Jen v těch největších mrazech prý bývají občas přikrmováni rybami, konkrétně sledi - jedinou potravou, které je na Islandu dostatek.
Islandský kůň je velmi silné a robustní zvíře. Hlava není ušlechtilá, je delší a v poměru k tělu dosti těžká. Prozrazuje primitivní původ plemene. Žuchvy jsou mohutné. Hříva a ohon jsou husté a bohaté. Krk je kratší, dobře nesený. Tělo je kompaktní, hřbet dlouhý. Hrudník je vždy hluboký. Záď je skloněná, střechovitá, ale velmi silná a svalnatá. Kůň dobře podsouvá zadní končetiny pod tělo. Končetniny jsou kratší, silné, vyznačují se krátkými holeněmi a silnými klouby. Plece jsou strmé a ovlivňují vysokou akci, vyvolávající obdiv při rychlém chodu, např. töltu.

Povaha:

Povaha islandského koně se vyznačuje pracovitostí, radostí z pohybu i z přítomsnosti člověka.

Využití a sport:

Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Je zajímavé, že dostihy v klusu, tedy klusácké, se běhají pod sedlem, a to na 250 metrů. Pořádají se i steeplechasse. Rychlost závodního mimochodu (rennpassu) je úžasná, až 50 km v hodině!
Islandský kůň je mimo jiné využíván ke všem druhů prací, je to prostě všestranný kůň.

Islandský kůň v ČR:

Islandský kůň byl u nás poprvé představen na výstavě Koně 2001 v Pardubicích, přímo na dostihovém závodišti. Blonďáci ze severu se okamžitě stali miláčky publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof. Parádním čílem bylo, když každý z jezdců držel v ruce napěněnou sklenici piva, jeli velmi rychlým závodním mimochodem, a přitom ze sklenice neukápla ani kapička. Něco takového je možné právě jen při mimochodu. Islandské a pardubické dostihy nemají zdánlivě nic společného. Přesto mezi nimi panuje osudová shoda. První písemně doložený dostihový míting islandských koní moderní doby proběhl na severním Islandu v roce 1874, tedy v témže roce, kdy se u nás běžel první ročník Velké Pardubické...

zdroj:-
http://www.horses-online.cz
zdroj obrázku:-
www.google.cz

Australská kelpie

25. října 2010 v 20:59 pejsanci

(Australian Kelpie)

FCI
Ovčáci a honáčtí psi

Využití
Pastýřská plemena

Velikost
Střední plemena

Původ plemene
Austrálie

Výška v kohoutku
43 - 51 cm

Hmotnost v dospělosti
21 - 31 kg

Věk
12 let

Délka srsti
střední

Péče o srst
pravidelná

Vztah k dětem
  velmi dobrý

Vztah k ost. zvířatum
velmi dobrý

Náročnost na výchovu
nenáročný

Náročnost na pohyb
velmi náročný

Vhodné prostředí
předměstí, venkov

Využití psa
společník, pastevecký

Časová náročnost
půl dne
Fotky: Australská kelpie (foto, obrázky)

Povaha plemene

Australská kelpie je pracovní pes určený pro hlídání stád ovcí. Proto má výjimečnou výdrž a obratnost. Je zvyklá na dlouhé pochody a tvrdou, celodenní práci. Je také dostatečně rychlá, horlivá a přitom poslušná, a také velmi inteligentní, čehož se využívá i dnes v různých psích sportech, agility, ale i v záchranářských složkách. Svoje úkoly plní na sto procent a je přitom téměř neúnavná. Má vrozený instinkt pro hlídání stád ovcí, a to jak venku, tak v ohradě. Australská kelpie je také velmi odolná a vydrží dlouho bez vody. Má vyrovnanou povahu. Vůči lidem není agresivní a hodí se i k dětem. Trochu ostřejší však může být vůči jiným psům. Pokud je však dobře socializována, snese se i s ostatními domácími zvířaty, včetně koček. Pro svou oddanost majiteli je také používána jako obranný pes.

Popis australské kelpie

Není to velký pes, ale je statný, dobře osvalený a přizpůsobený pro dlouhý běh. Délka psa ku výšce je v poměru 10:9. Průměrná výška v kohoutku je u psa 46 až 51 cm, u feny 43 až 48 cm. Váha bývá mezi 21 a 31 kg. Hlava je pravidelná, úměrná tělu a trochu připomíná liščí. Barva nosu je přizpůsobena barvě těla a čenich je o něco kratší než lebka. Oči jsou mandlové, středně veliké, většinou hnědé. Pysky má australská kelpie pevné, neochablé, zuby silné s nůžkovým skusem. Uši jsou špičaté a směřují ven. Krk má silný, hřbet dlouhý a mírně klesající. Bedra jsou silná a svalnatá, hrudník hluboký, žebra vyklenutá a břicho dobře vtažené. Ocas v klidu visí, při vzrušení je vztyčen, nikdy ale nad linii hřbetu. Končetiny vyzařují sílu a energii. Australská kelpie má dvojitou srst s hustou podsadou, vnější srst chrání před vlhkem a je rovná, tvrdá a přiléhající. Na ocase tvoří štětku. Zbarvení je černé, černotříslové, červenohnědé, červenohnědé a tříslové, světle žlutohnědé, čokoládově hnědé a kouřově modré. Průměrná délka života je 12 let.
http://data.mojezoo.cz/ir/mojezoo/images/Gallery2Module/EncyclopediaModule/Races/hafici.cz/00/00/00/17/australska_kelpie_jumperblack_iv-igallery-image0000086.igallery.image0000001--640x480--logo--server-haficicz.jpg

Klasifikace FCI

Podle FCI (Mezinárodní kynologická federace) je australská kelpie zařazena do skupiny I. - Ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí psi (s výjimkou švýcarských salašnických psů), sekce 1 - Ovčáčtí psi, se zkouškou z výkonu. Oficiální zkratka pro ČR je AKE. Původním využitím to byl pes pro hlídání stád ovcí, dnes hlídací pes, společník, pes pro agility, tanec se psem a psí sporty.

Základní péče o psa

Australská kelpie má prakticky nevyčerpatelnou zásobu energie, proto potřebuje aktivního pána, mnoho pohybu, dlouhé procházky a hodně práce. Pokud nemá úkoly, bude se nudit, což se může projevovat změnou povahy a neposlušností. Srst nevyžaduje zvláštní péči, je nutné ji jen občas vykartáčovat, hlavně v době línání.
Zajímavostí je, že při hlídání stád zaujímá australská kelpie pozorovací polohu na hřbetě ovce.

Historie plemene australská kelpie

V 70. letech 19. století přivezli manželé Rutherfordovi ze svého rodného Skotska do Austrálie i své kolie a položili tak základ novému plemeni. Jejich kolie křížili s jinými pasteveckými psy, dovezenými z Evropy i Skotska, a tak vznikla australská kelpie, pes s výbornými pracovními schopnostmi a vysokou odolností, která je nutná pro přežití v obtížných klimatických podmínkách Austrálie. Ze začátku vznikalo několik linií, které však byly záhy sjednoceny do jedné a byly zachovány vlastnosti, pro které se australská kelpie stala jedním z nejoblíbenějších psů australských farmářů.
zdroj:-
http://australsky-kelpie.hafici.cz/

Výmařský ohař krátkosrstý

20. října 2010 v 21:32 pejsanci

Původ plemene
Německo

Výška v kohoutku
57 - 70 cm

Hmotnost v dospělosti
30 Kg

Věk
12 - 13 let

Délka srsti
krátká

Péče o srst
nepravidelná

Vztah k dětem
dobrý

Vztah k ost. zvířatum
dobrý

Náročnost na výchovu
nenáročný

Náročnost na pohyb
náročný

Vhodné prostředí
předměstí, venkov

Využití psa
společník, lovecký

Časová náročnost
půl dne


Povaha plemene

Výmarský ohař je vcelku přátelský a velice energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, je proslavený svou ostražitostí, hbitostí a systematický vytrvalým hledáním. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, popř. loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný do jako domácí společník.

Popis výmarského ohaře

Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové, nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší, než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59 - 70 cm, u fen 57 - 65 cm. Váha se pohybuje kolem 25 - 30 kg.

Základní péče o psa

Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarský ohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, radši psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA je používán jako pes policejní.

Historie plemene výmarský ohař

Ani dnes není úplně jasné, odkud plemeno pochází. Někteří vědci se domnívají, že první výmarští ohaři mají domovinu ve Francii, německý kynolog Emil Ilgner však tvrdí, že předky tohoto elegantního a atraktivního psa musíme hledat v Čechách. První doložený výskyt výmarských ohařů je na dvoře velkovévody Karla Augusta z Výmaru, jehož smečku proslavili hlavně výjimečně hbití a silní stříbrošedí psi. Ti byli na výmarském dvoře dále čistokrevně chováni, nedošlo k žádným výrazným změnám v jejich charakteru ani vzhledu. První zmínky o cíleném chovu výmarských ohařů pocházejí z roku 1879, kdy se v Hannoveru konala oficiální mezinárodní výstava psů. Díky charakteristickému nadání pro práci na stopě, ostrost a ostražitost se výmarští ohaři začali používat i jako služební psi. Když byli roku 1929 dovezeni do Spojených států, ihned si získali sympatie a oblibu, dnes se tam nachází více jak tři čtvrtiny z celkového počtu psů tohoto plemene na světě. Výmarští ohaři jsou považováni za nejstarší německé honiče vůbec.
mimino-003.jpg
zdroj:-
http://vymarsky-ohar-kratkosrsty.hafici.cz/

Výmařský ohař dlouhosrstý

20. října 2010 v 21:25 pejsanci
Původ plemene
Německo

Výška v kohoutku
57 - 70 cm

Hmotnost v dospělosti
40 Kg

Věk
12 - 13 let

Délka srsti
dlouhá

Péče o srst
pravidelná

Vztah k dětem
dobrý

Vztah k ost. zvířatum
dobrý

Náročnost na výchovu
nenáročný

Náročnost na pohyb
náročný

Vhodné prostředí
předměstí, venkov

Využití psa
společník, lovecký

Časová náročnost
půl dne


Povaha plemene

Jedná se o dobře vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. Přesto je však dlouhosrstý výmarský ohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.

Popis výmarského ohaře dlouhosrstého

Výmarský ohař je střední, až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatou. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou, dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3 - 5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s tzv. "úhořím pruhem", výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59 - 70 cm a váží cca. 35 kg, feny 57 - 63 cm a 30 kg.

Základní péče o psa

Dlouhosrstý výmarský ohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honícím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarský ohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.

Historie plemene výmarský ohař dlouhosrstý

Dlouhosrstý výmarský ohař má společné předky s krátkosrstou varietou, ze které doslova pochází. Již odedávna se ve vrzích krátkosrstých psů občas objevilo i několik dlouhosrstých štěňat, ta se ale považovala za nežádoucí a často byla bohužel utrácena. Po prvním uvedení jedinců s dlouhou srstí na oficiální výstavu v Hannoveru roku 1879 se dlouho vedly vzrušené debaty, zda chovat pouze krátkosrsté nebo i dlouhosrsté ohaře. Výmarští ohaři se poté rozdělili na plnokrevné - krátkosrsté a polokrevné - dlouhosrsté. Brzy se však několik chovatelů přímo zaměřilo na dlouhosrstou varietu, oblíbili si psy se splývavou stříbrnou srstí natolik, že začali usilovat o uznání samostatného plemene. Nakonec se jim veškerá snaha vyplatila, roku 1935 tak vznikl dlouhosrstý výmarský ohař. Oproti Rakousku, kde se výmarští ohaři velice hojně vyskytovali a stali se oblíbeným psem, v Americe je Kennel klub uznal až v roce 1951. Prvního Dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 Mudr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
zdroj:-
http://vymarsky-ohar.hafici.cz/

Gordonsetr

20. října 2010 v 16:33 pejsanci
Gordonsetr neboli skotský setr je plemeno psa, pocházející ze Skotska, kde byl vyšlechtěn počátkem 18. století. Svoje jméno získal po čtvrtém vévodovi z Gordonu, siru Alexandrovi (1743-1827), který položil základy jeho chovu. V porovnání s ostatními setry není toto plemeno natolik známé. Je největší, nejpomalejší ale nejvšestrannější ze všech setrů. Gordonsetr je plemenem loveckých přátelských psů. Gordonsetři jsou v cizině používáni i jako policejní psi. Díky jejich citlivému nosu se využívají k vyhledávání drog. Dobře využitelní jsou i jako psi záchranářští.
http://www.celysvet.cz/stanice/obrazek/chovatelska-stanice-gordonsetr-bigl-manon-lescaut-5.jpg

Vzhled

Štíhlý ohař s dlouhou srstí černé barvy, s jasným, rezavě červeným a zřetelně ohraničeným pálením na hlavě, hrudi a bězích. Srst je delší, mírně zvlněná. Velikost: výška (v kohoutku): pes 66 cm , fena 62 cm Váha: 23-32 kg Je podobný anglickému setrovi, ale působí robustnějším dojmem.

Využití původní

Vyhledávač zvěře a přinašeč ptactva.

Využití dnes

Lovecký pes a společník.
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Gordonsetr

2. kolo co to je za papouška

20. října 2010 v 15:40 Soutěže
Konec soutěže poznáte, až budou vyhlášeny ceny.

Výtěz 1.kola

18. října 2010 v 19:30 Diplomy
Vítěz 1. kola, je Mary


Australský honácký pes

17. října 2010 v 17:17 pejsanci
Australský honácký pes, je plemeno honáckého psa z Austrálie chované k vedení stáda. Je to krátkosrstý pes střední velikosti vynikající svou inteligencí.
Australský honácký pes; foto: M. Trávníčková

Charakteristika

Vzhled

Modrý australský honák ve výstražném postoji
Štěňata, ktará se začínají zbarvovat

Australský honácký pes by měl být svalnatý, atletický a silný bez jakékoliv stopy slabosti nebo křehkosti. Nicméně nadměrně těžký nebo až zavalitý by neměl být v žádném případě. Dokonce psi chovaní jako společníci nebo s nějakými cíli na výstavách by měli mít vyvážené, pevné svalstvo.

Velikost

Fena australského honáckého psa měří od 43 do 48 cm v kohoutku, pes má od 46 do 51 cm. Australský honácký pes je svalnatý, kompaktní pes s hustou, hrubou, spíše mastnou srstí, a jemnou zimní podsadou. Má dlouhý ocas, který obecně nese nízko. Australský honácký pes v dobré kondici by měl vážit zhruba 16 až 23 kg.

Srst a barva

Australští honáčtí psi se vyskytují ve dvou základních barevných variantách: modrá a červená. V obou případech není zbarvení jednotné. Zřetelné zbarvení australského honáckého psa je výsledkem bílých a šedých chlupů důkladně roztroušených mezi červenými a černými chlupy. V přísadě do primárního zbarvení australského honáckého psa se také ukazují místa s jednotnou nebo téměř jednotnou barvou, většinou znatelná u jednoho nebo obou očí. Červená je geneticky dominantní barvou australského honáka a je složena z mixu červených a bílých chlupů, což vede k zázvorovému zbarvení. Další častou barvou australského honáka je modrá, která je tvořena z mramorování černých, šedých a bílých chlupů po celém těle. Modří psi by měli mít buď modrou srst s černými fleky nebo modrou srst s červeným pálením. U tohoto typu by neměly být červené znaky jinde, než na končetinách. Většina australských honáků má na čele bílý pruh nebo bílý flek nazývaný Bentley Mark. Podle legendy jej totiž měl čistokrevný pes pana Bentleyho a od něho toto znaménko přešlo na všechny australské honáky. Občas také mají bílou tečku na ocase a bílou skvrnku na hrudi. Štěňata se rodí bílá a teprve postupem času tmavnou. Věří se, že tuto vlastnost zdědili od dalmatina.

Ocas

Australský honácký pes by neměl být naměňován s Australian Stumpy Tail Cattle Dog, psem, který se rodí s krátkým ocasem. Stumpy se australskému honákovi velmi podobá, ale stumpy je vyšší.

Temperament

Chování a nároky plemene

Australský honácký pes má velké nároky na pohyb, je to pes čilý, inteligentní a hravý. V mládí by se měl seznámit s dětmi a jinými zvířaty, jinak může být nesnášenlivý a teritoriální. Byl vyšlechtěn v Austrálii, proto snáší dobře i vysoké teploty. Žít trvale venku pro něj není problém. Je to velmi dobrý a ostražitý hlídač, oddaný svému pánovi.


Využití

Jak naznačuje název plemene, jeho hlavní funkcí byla kontrola přesunů stáda dobytka jak v otevřených, tak i uzavřených prostorách. Stádo vede kousáním do kopyt nebo do ocasu. V dnešní době můžeme vidět australské honácké psy pracovat ve sportovní kynologii či soutěžích obedience. Výborně se prezentují i v soutěžích agility, kde vynikne jejich mrštnost a rychlost. Ve Spojených Státech a v Austrálii se používají k hledání drog či výbušnin.

Zdraví

Délka života

Dožívají se okolo dvanácti let, 27% umírá na rakovinu.

Zdravotní potíže

Jsou náchylnější na slepotu, reprodukční potíže a dysplasii.

Historie

Australský honák je velmi podobný dnes již vyhynulému modrému patařovi, který se dříve používal při nakládání dobytka do lodí. Tento honák má však zcela jiný původ. Dožívá se v průměru 12-14 let. Australský osadník Thomas Smith Hall toto plemeno vyšlechtil k obrazu pataře na konci devatenáctého století. Ke šlechtění použil vlastnosti psa dingo, červeného bobtaila, plemena kolie a podařilo se mu vyšlechtit psa velmi podobného patařovi. Pes je díky svým předkům všestranný a nebojácný.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Australský_honácký_pes

Gekon obrovský

15. října 2010 v 17:15 Plazi

Gekon obrovský, základní informace

Vyskytuje se v sv Indii, z Indii, od východní až po západní Novou Guineu. Žijí v deštných lesích, v blízkosti lidských sídel, žijí na stromech i v trámech chýší.
Dlouhý asi 35 cm, má větší hlavu a statné tělo.
Je zbarven do ocelově modré až šedé a nacházejí se na něm modrobílé a oranžové skvrny.
Je vhodný pro začáteční chovatele.
Měli byste dávat pozor na silné kousnutí vzrostlými jedinci. Samečci jsou nesnášenliví, proto chovejte jen jednoho samce a více samiček nebo radši jen jedno zvíře.

Podmínky chovu:

Terárium pro pár 0,8 x 0,4 x 0,6 m. Interiér můžete zhotovit z kousků kůry, korku a větviček. Vytvořte dostatek míst ke šplhání s úkryty. Na to můžete použít kameny, rostliny nutné nejsou.
Denní teplota: 25 - 30°C
Noční teplota: 20 - 25°C
Je to noční zvířátko a tak se na slunci nevyhřívá.
Je dobré instalovat na zadní stěnu výhřevnou rohožku.
Vlhkost vzduchu 50 - 70 %. Každý večer postřikujte.

Potrava:

Živý se velkým hmyz, mláďaty myší a potkanů. Do ploché mističky dejte vodu i když pije většinou jen z kapiček.

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/gekon-obrovsky

Gekon Noční

15. října 2010 v 17:14 Plazi

Gekončík noční, základní informace

Jeden z nejrozšířenějších gekonů v našem chovu a patří také mzi ideální druh pro začínající chovatele. Dosahuje délky okolo 25 cm. Nejvíce se vyskytuje se v Afghánistánu, Pákistánu, Indii a Íránu.
V přírodě obývá většinou suché a skalnaté oblasti, pustiny a stepi. Přes den se schovává v různých úkrytech, jako jsou balvany, opuštěné nory, atd.
Je aktivní hlavně za soumraku a v noci.

Zimování

Většinou na 2 až 3 měsíce. V zimě byste měli omezit terárium na vypnutí topných kamenů v teráriu, na dobu přibližně 2 měsíce (prosinec, leden). Topné kameny lokálně vytápějí terárium na 29 až 31°C.

Terárium

Pro gekony stačí terárium o velikosti 0,4 × 0,4 × 1 m. Do terária umístěte topné kameny o výkonu 6 W, které vyhřívají pouze určitá místa. Jinak by se teplota měla pohybovat okolo 25°C.
Gekoni mají různé možnosti úkrytů, jelikož přes den na terárium svítí slunce. Jako úkryty můžete použít skořápky od kokosových ořechů, kusy borové kůry, jeskyň z kameniny, či keramický květináč.
V úkrytech gekoni tráví většinu svého času přes den.
V rohu terária jim můžete vytvořit malou zídku z kamínků, kde pak budou chodit gekoni vykonávat svojí potřebu. V teráriu by měla být mělká miska s vodou a miska na krmný hmyz.
Jako podklad použijte směs lignocelu a jemného písku v poměru 1:1. Zadní a boční stěny  polepte např. borovou kůrou a posypte lignocelem.
Denně lehce roste, neboť gekoni pijí jak z napáječky, tak olizují vodu z listů rostlin.

Potrava

Krmte převážně cvrčky a moučnými červy. Jako doplněk stravy podávejte vitaminovou směs (Roboran - H, Vitamix Rep). Dále podávejte 1 až 2 x měsíčně tekutý multivitamínový přípravek Turtle Vit od firmy Beaphar. Tento přípravek ve formě kapek nakapte gekonům do vody k pití (2-3 kapky). Přípravek obsahuje důležité vitaminy (A, C, D3, E, K, B1, B2, B6, B12). Pak také gekonům přidávejte do veškerého krmení drcenou sépiovou kost a drcené vaječné skořápky.

Odchov

Asi měsíc po páření samice klade většinou dvě oválná, kožovitá vejce pod kameny. Mláďata se líhnou z vajec, která jsou umístěná v inkubátoru po 45 až 50 dnech.
  • Vlhkost: 80 až 90%
  • Teplota: 27-28°C
Narozená mláďata měří kolem 7 až 8 cm. Jsou velice plachá a bojácná. Při vyrušení syčí a piští. Jak postupně rostou, tak ztrácejí plachost. Pohlavně dospívají okolo druhého roku svého života. Dožijí se 10-ti i více let. 

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/gekoncik-nocni

Gekon Lávový

15. října 2010 v 17:13

Gekon lávový, základní informace

Patří do podčeledi Gekkoninae. Je asi 9 až 13 cm dlouhý.
Spadá do tzv. Bernské konvence, která je určena na ochranu evr.druhů plazů,
proto je pro nás poměrně aktuální, zvláště po našem vstupu do EU.
Vyskytuje se na Kanárských ostrovech.
Je po celý den v úkrytu, aktivní jsou až v noci. Gekoni nejsou vůči sobě agresivní.
Jedná se o nenáročného gekona, který je vhodný pro začátečníky.

Terárium

Na zadní stěnu terária umístěte opískovaný polystyren.
Do terária umístíme kořen či větev, kousky mechu pro udržení vlhkosti.
Jako podklad můžete použít podestýlku do terárií Pussy pet, smíchanou s jemným pískem v poměru 1:1.
V teráriu by měla být buď mělká napaječka, nebo miska se stále čerstvou vodou.
Terárium byste měli střídmě zlehka rosit.
Důležité jsou v teráriu úkryty, pod které se mohou zvířata schovat.
Denní teplota: 25 až 27°C
Noční teplota: cca 21°C
V létě je možné gekony nechat vyhřívat na slunci, dávejte ale pozor na přehřátí!

Potrava

Jako krmivo můžete podávat různý krmný hmyz, mouchy, malé cvrčky, moučné červy, pavoukovce.
Každé krmení posypte vitaminovou směsí.
Dále dávejte do krmiva drcenou sépiovou kost a drcenými skořápkami, kvůli vápníku.

Zimování

Zimování v období přelomu prosince a ledna, při teplotě 16-17°C. Gekony můžete nechat v původní nádrži, jen jim tam umístěte více mechu a suchého listí.

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/gekon-lavovy

Nemoci Gekonů

15. října 2010 v 17:12 Plazi

Nemoci gekonů

Poranění

V teráriích se mohou poranit při vzájemných soubojích. Rány mohou být povrchové i hlubší.
Rány jim vymejeme řepíkovým nebo heřmánkovým odvarem a potřeme mastičkou Dermazulen.
Když začnou tyto rány hnisat, je nutné použít antibiotickou mast.

Roztoči

Jdou pozorovat pouhým okem, mají červenou barvu v okolí ušních otvorů, mezi prsty, na bocích těla a v kožních záhybem.
Živí se krví hostitele a mohou způsobit i přenos různých nemocí.
Poatiženého gekona můžeme vložit, asi na 10 minut do plastového pytle s nastříkaným  Arpalitem  tak, že hlava mu z pytle vyčnívá.
Toto zopakujeme v 10-ti denních intervalech třikrát za sebou, protože tento prostředek neničí vývojové stádium roztočů.
Vašeho miláčka pak vykoupeme ve vlažné vodě.

Rachitida

Nejvíce se s tímto problémem setkáváme u mláďat v období růstu a u samiček v období tvorby a kladení vajíček.
Způsobuje ji hlavně nedostatek vápníku, který je příčinou deformace kostí.
Aplikujeme různé kalciové preparáty.

Hlístovci a tasemnice

Parazitují v trávicí soustavě gekona. 
Bývá příčinou vyvrhnutí nestrávené potravy.
Zajdeme k veterináči, aby nám pro gekona předepsal léky.

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/gekoni-nemoci-onemocneni-choroby

Krmení gekonů

15. října 2010 v 17:12 Plazi

Krmení gekonů, jeho strava

Než si pořídíme nového jedince, tak bychom od jeho chovatele měli zjistit, jaké mají potravinové návyky.
Složení a množství podávané potravy závisí na zájmu jednotlivých druhů, velikosti a jejich věku.
Čas podávání potravy přizpůsobíme aktivitě daného gekona.
Gekoni jsou hmyzožravci.
Dospělé krmíme jednou denně, 5 krát za týden.
Podáváme tři až pět kusů krmného hmyzu na jednoho gekona. 
Délka krmného hmyzu by neměla přesahovat třičtvrtě délky hlavy gekona. 
Potrava by měla být do druhého dne zkonzumovaná.
Při každém krmení sypeme krmivo vitaminovou a minerálních směsí.

Živočišná potrava:
Cvrčci, sarančata, potemníci, švábi, mouchy, octomilky.
Rostlinná potrava:
Podáváme některým druhům i sladké přezrálé ovoce ( pomeranče, banány, mandarinky, kiwi, maliny, jahody, meruňky).
Lze použít i ovoce uskladněné v mrazáku.
Nedávejte gekonům nahnilé ovoce!!!!
S oblibou gekoni přijímají smetanové, ovocné a tvarohové krémy, pudinky, olizují sladké marmelády a medík.

Napájení:
Je potřeba, aby měl gekon v teráriu nádobu s vodou.
Vodu jednou denně měníme.
Každý den rosíme stěny terária, či dekoraci, gekoni tuto vodu olizují.

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/gekoni-krmeni-strava-potrava-jidlo

Terárium gekona

15. října 2010 v 17:08 Plazi

Terárium gekona

Typy terárií

Podle možností se mají terária svým vnitřním vybavením co nejvíce přiblížit biotopu gekonů v přírodě, což neumožňují terária malých rozměrů. Podle klimatických druhů gekonů členíme terária na tři skupiny: Pouštní, subtropická, tropická.

Pouštní terárium

Udržujeme v něm vysokou denní teplotou 3O až 35°C, místně max. 40°C, snočním poklesem asi na 20°C.
Vlhkost vzduchu by měla být minimální.
Na dno dáme bezprasný písek o zrnitosti 1 až 2 mm, popř. kamennou drť ve vrstvě 10 až 15 cm.
Do terária vložíme kůru, kameny, větve, které vytvářejí různé úkryty.
Vodu na pití dáme do nádobky a část terária jen občas rosíme.

Subtropické terárium

Udržujeme denní teplotu 25 až 35°C, v noci s poklesem asi na 20°C.
Vyšší vlhkost vzduchu zabezpečíme denním rosením.
Do terária naaranžujeme kameny, kůru a větvičky, na která bysme měli připevnit rostliny.
Neměla by chybět nádoba s vodou.

Tropické terárium

Udržujeme denní teplotu na 27 až 30°C, v noci s poklesem na 20 ař 25°C.
Vysokou vlhkost vzduchu docílíme rosením terária dvakrát denně.
Větrací  plochy terária jsou malé.
Na dno dáme několikacentimetrovou vrstvu Keramzitu a zalijeme vodou do výšky asi 10 mm, odpařenou vodu doléváme.
Nezbytná je nádoba na vodu.

Čištění terária

Tuhý substrát v teráriích měníme, podle stupně znečištění, ve dvou až tříměsíčních intervalech, přičemž vyčistíme i ostatní zařízení, s nádobou na voudu a skleněné stěny.
Vodu v nádobách měníme denně za odstátou se stejnou teplotou.
Nádobu je třeba nejdříve vytřít.
Zbytky potravy a výkalů odstraníme pravidelným přehrabáváním substrátu.

Osvětlení a vyhřívání terárií

Gekoni vyžadují ve vnitřních terárií umělé osvětlení a vyhřívání různé intenzity.
Jako světelný a tepelný zdroj se nejčastěji používají žárovky, jejichž výkon je podmíněn velikostí terária a nároky chovaného gekona.
Žárovka umístěná uvnitř terária může být buď s krytem nebo bez krytu.
Jednoduchým krytem může být květináč :)
Jako osvětlovací technika se může použít kombinace žárovek a zářivky.
Pro dodržování rytmu dne a noci svítíme v teráriu asi 10 až 12 hodin, potom osvětlení vypneme.
Gekoni si v teráriu sami najdou vyhovují místa.

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/terarium-gekon-cisteni-udrzba

Rozmnožování gekonů a odchov mláďat

15. října 2010 v 17:07 Plazi
Důležité pro rozmnožování gekonů je teplota a na závislosti délky dne.
Před pářením můžeme pozorovat projevy dvoření samců.
Např. rychlé třesení ocasu, kmitání hlavy a pohyby do stran.
Jejich zvukové projevy jsou ale intenzivnější.
K samotnému páření dochází většinou v nočních hodinách.
Kladou vajíčka několikrát do roka, v jedné snůšce mají jedno až dvě vejce, v intervalu tří a čtyř týdnů.
Vajíčka mají vápnitou skořápku nebo kožovitý povrch.
Někteří gekoni lepí své vajíčka na různý povrch ( kameny, kůry stromů), někteří zase vajíčka zahrabávají, nebo je odkládají do děr, štěrbin, puklin nebo pod kůry stromů, která je spadlá na zem.

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/rozmnozovani-gekonu-chov-gekona

Gekon, informace o gekonovi

15. října 2010 v 17:05 Plazi
Celková délka těla se u jednotlivých druhů pohybuje od 25 do 350 mm.
Hlavu gekonů pokrývají drobné šupiny a zúžený krk ji výrazně odděluje od zploštělého či válcovitého trupu.
Základní zbarvení těla je většinou hnědé, šedé, či černé. Některé druhy mohou mít žluté, oranžové či zelené zbarvení.
Oči mají zakryté srostlými, průsvitnými víčky, které si gekoni pravidelně čistí masitým jazykem, s mírným zářezem na konci.
U nočních druhů gekonů jsou zorničky svislé a ve tmě rozšiřují.
U denních gekonů jsou zorničky okrouhlé.
Zuby mají válcovité a zašpičatělé, některé druhy mají zuby tupé.
Většina gekonů má na prstech zespodu přísavné lamely.
Ocas má každý druh gekona jiný tvar a velikost, je většinou lámavý, u některých druhů se můžeme setkat s tím,
že mají příchytný orgán i na ocásku.
Ocas jim většinou slouží i jako zásobárna tuku.
Mnozí gekoni mají schopnost změny barvy.
Zařazení gekonů:
Třída: Plazy (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Podřád: Ještěři (Sauria)
Infrařád: Gekkota
Nadčeleď: Gekkonoidea
Nadčeleď: Eublepharoidea

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/gekon/gekon-informace-uvod

Chameleon pardálí (Furcifer pardalis)

15. října 2010 v 17:04

Chameleon pardálí (Furcifer pardalis)


Soubor:Chameleon02.jpg

Je značně velkým druhem, dosahujícím délky až 52 cm. Samičky jsou o poznání menší a většinou hnědě zbarvené, leckdy s pískově odstíněnými skvrnami až příčnými pruhy na bocích. Samci jsou naproti tomu značně zbarvení, např. zelená forma s červenými skvrnami na očích a tlamičce.
Horní čelist samce je vyzbrojena dvěma opoštělými kostěnými rohy.
Obývá vlhké a teplé pobřežní oblasti Madagaskaru a ostrovů Nosy a Mauricius.
Pro individuální chov postačují nádrže rozměrů 40 x 60 x 60 cm se substrátem z písku a rašeliny, vyplněné větvičkami a rostlinkami.
Teplota by přes měla dosahovat 30°C s nočním poklesem na pokojovou teplotu.
Ráno i večer terárium bohatě porosíme.
Vyhovuje jim spíš vyšší vlhkost, menší větrání a silnější osvětlení např. zářivkami.

Krmivo

Přijímá prakticky všechno živé, co dokáže pomocí svého vymrštitelného jazyka ulovit.
Většinou hmyz a myšata. Do potravy přidáváme vitaminy a minerály. Nepravidelně přijímají i rostliny.

Rozmnožování

Samice připravená k páření se začne chovat při manipulaci velice klidně. Poté začneme chameleony připouštět, nejlépe tak, že je vypustíme volně do místnosti.
Gravidita trvá 30 až 45 dní, pro kladoucí samici musíme připravit nejméně 15 cm hlubokou vrstvu vlhkého substrátu.
Inkubace 10 až 50 vajec z jedné snůšky trvá při teplotě 28°C. Mláďata se líhnou za 280 dní (podle podmínek 200 až 310 dní).

zdroj:-
http://www.zviratkodoma.cz/chameleon/chameleon-pardali

Chameleoni

15. října 2010 v 16:49 Plazi
Chameleoni (Chamaeleoninae) je skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých. Zahrnuje 4 rody, kterým všem přísluší české označení chameleon. Dokážou velmi rychle měnit své zbarvení, a například se tak přizpůsobit svému okolí. Dále se dívají každým okem zvlášť (monokulární vidění) a jejich vymrštitelný jazyk je stejně dlouhý jako jeho tělo.

Historie

Chameleoni se vyvinuli patrně koncem křídy z čeledi Agamidae. Jejich fosilie jsou známé z konce mongolské křídy a z miocénu. Tehdy žili i na území České republiky a jeden z nejstarších miocéních nálezů čelisti chameleona byl učiněn v Dolnici u Chebu (jednalo se o druh Chameleo caroliquarti).
Soubor:Chameleon02.jpg

Výskyt

Chameleoni žijí ve více jak 150 druzích ve 200 poddruzích (a stále jich přibývá), které se řadí do šesti rodů ve dvou podčeledích. Rod Chameleo, který je z nich, se dále dělí na dva podrody: Chameleo a Trioceros.
Chameleoni žijí v Africe mimo oblasti, kde se nacházejí extrémně suché pouště. Zřídka se mohou vyskytnout i v jižní Evropě (např. Španělsko) a na Blízkém východě. Hlavní výskyt chameleonů je však na Madagaskaru, kde žije nadpoloviční většina všech druhů chameleonů, dále pak také Indii a na Srí Lance. V současné době žije v Evropě pouze jediný druh, chameleon obecný, který je rozšířený kolem celého Středozemního moře v jižním Španělsku.
Domovem pro chameleony jsou nejrůznější oblasti: pouště a polopouště, savany, nížinné i horské deštné lesy, alpínské louky až do nadmořských výšek 4500 m. Většina druhů žije na stromech a vysokých keřích, ale některé druhy jsou restrické.

Vzhled

Oči

Oko chameleona svou stavbou je považováno za nejdokonalejší v celé živočišné říši. Oči samotné jsou na bocích hlavy ukryty v polokulovitých víčkách, která jsou vypouklá. Oko a víčko jsou srostlé, to spolu se silnými očními svaly způsobuje enormní pohyblivost oka. Chameleon může své okolí sledovat v širokém rozsahu, vertikálně může otáčet očima o 90° a horizontálně o 180°. Za hřbetem se však nachází mrtvý bod, kam chameleon nedohlédne. Pohybuje každým okem nezávisle na sobě a obrazy se neslučují (nesyntetizují) dohromady v jeden, ale mozek je vyhodnocuje každý zvlášť. Při hledání potravy chameleon kouká každým okem zvlášť a teprve když chce na objekt vystřelit jazykem, zamíří na něj oběma očima. Pro některé druhy není problém vidět potravu vzdálenou až 1000 m. Zajímavá vlastnost oka je, že aniž by chameleon pohnul tělem, dokáže se na daný objekt dívat z několika různých úhlů. Dá se to vysvětlit tak, že vidí dva cvrčky v zákrytu za sebou a malým pohybem oka je najednou vidí z pohledu, kdy cvrčci jsou vedle sebe. K tomuto jevu dochází posunem tzv. uzlového bodu, který leží mimo osu rotace. Ve spánku oko otáčí zřítelnicí dolů; v této poloze mu poskytují ochranu kostěné destičky.

Jazyk

Jazyk chameleona je další z jejich nepřehlédnutelných znaků. V klidovém stadiu je dutý a uložený v hltanu a v okamžiku, kdy je spatřena kořist, se naplní tekutinou. Jazyk chameleon vystřeluje na kořist kontrakcí kruhového svalstva v řapíku jazyka a stahy svalu, který spojuje jazylku s hrudním košem. Na jeho konci je rozšířený a nachází se tam sliznice s lepkavým adhézním sekretem zajišťující jeho lepkavost, která pomáhá při uchopení kořisti. Některé africké druhy tuto sliznici nemají, ale je to nahrazeno malým chápavým prstíkem, které též pomáhá uchopit kořist. Proces vystřelení, uchopení kořisti a zpětného zatažení zpět do úst je velice rychlý, proto většina potravy je proti tomuto způsobu lovení úplně bezbranná. Jazyk často přesahuje délku celého těla samotného chamaleona.

Ocas

Ocas chameleona je přibližně stejně dlouhý (u některých druhů někdy i delší) jako tělo, u těla kulatého průřezu, pak je průřez elipsovitý, ze stran je stlačen a na vrcholu je zahrocený. Ocas je chápavý a při šplhání slouží jako pátá končetina. Když je ocas utrhnut nebo useknut, není schopen regenerace. Při šplhání po stromech slouží jako dodatečná pátá končetina a v klidu nebo ve spánku je spirálovitě stočený.

Zabarvení a chování

Zabarvení a chování chameleonů se sebou úzce souvisí. Jednak podle zbarvení těla můžeme poznat, jak se chameleon cítí nebo jakou má náladu, a jednak to slouží i k domluvě mezi samotnými chameleony (např. si zbarvením dávají najevo svou přítomnost, aniž by se museli hýbat) a namlouvání (pomocí zbarvení se zajišťují, že se nespáří s jiným druhem). Samotná změna barvy netrvá dlouho, stačí na to 3 sekundy. Zabarvení nezáleží ale pouze na náladě a prostředí, ale také na stavu, teplotě, intenzitě a spektru osvětlení, denní době, ročním období, atd. Barvy jsou mimořádně pestré, avšak není pravda, že se chameleoni mohou vybarvit do jakékoliv barvy - každý druh má svou omezenou paletu barev. U většiny druhů převládají všechny možné odstíny zelené, hnědé a černé barvy. Některým druhům nedělá problém se vybarvit i do žluté, oranžové, modré a fialové barvy. Změnu barvy pokožky vyvolávají tzv. chromatocyty umístěné ve třech vrstvách v podkožní tkáni - první vrstva je tvořena žlutými a červenými buňkami, druhá vrstva modrými a bílými a třetí vrstva černými buňkami. Tyto buňky mají výběžky, které se rozšiřují nebo mění svoji velikost a přibližují se nebo oddalují od pokožky, která je průhledná, a proto jsou přes ni tyto barevné buňky vidět.
Když je chameleon naštvaný, tak se nafukuje, aby okolí ukázal, že je velký a vybarví se do nejtmavších odstínů zelené, hnědé a černé barvy.
Když chameleon spí, tak jeho tělo je naprosto uvolněné a vybarví se do nejsvětlejšího odstínu zelené barvy, jaké je schopen. Při vyhřívání se na slunci se zpravidla vybarvuje do hnědých odstínů, jelikož hnědá přijímá daleko lépe teplo než zelená barva. Při namlouvání se sameček před samičkou "naparuje" svým krásným zbarvením a vybarvuje se do všech barev, kterých je schopen, aby samičku uchvátil.

Končetiny

Končetiny jsou uzpůsobeny životu na větvích a keřích takovým způsobem, že mají prsty srostlé v jakési kleštičky. To jim zaručuje pevné obejmutí větvičky a potřebnou stabilitu těla při lovu. Na noze mají srostlé vždy tři prsty a dva prsty až po předposlední článek. Na předních končetinách jsou na vnější straně dva prsty a na vnitřní straně tři. Na zadních nohou je to naopak. To umožňuje chameleonovi stejné rozložení sil při uchycení se. Končetiny jsou celkově dlouhé, štíhlé, ale silné, a enormně pohyblivé v ramenním a kyčelním kloubu - to jim také pomáhá při pohybu ve větvích stromů.

Namlouvání

Při namlouvání se chameleon chová jako ke každému jinému chameleonovi, kterého potká - odstrašuje ho. Když po nějaké době zjistí, že se jedná o samičku, změní svoje chování o sto procent. Začne se vybarvovat a ukazovat svoji krásnou kresbu a trhavými pohyby se pomalu přibližuje k samičce. U druhu Chameleo Jacksonii toto namlouvání bývá doplněno koulením očí. Když se samička nevybarví do tmavých barev, čímž dává najevo neschopnost se pářit nebo nezájem, tak ji sameček skoro celý den všude doprovází, přičemž se sem tam pokusí o kopulaci. Kopulace samotná trvá tak 10 - 30 min a po skončení se prudce zvedá samičina agresivita, což vede k rychlému vzdálení se samečka.
Soubor:Evženek.jpg
zdroj:-
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chameleoni

Chameleon Jemenský - chov

15. října 2010 v 16:38 Plazi

Chov v zajetí


1. Samička versus sameček
Pro začínajícího chovatele se obecně doporučuje spíše sameček. Chameleoni jsou velmi citliví na stres, přičemž největší zátěží zažívá samička, a to při kladení vajec. V zajetí není neobvyklé, že naklade až 80 vajec, načež uhyne. Sameček se proto dožívá mnohem delší doby (5 - 10 let) než samička (3 - 5 let).

Tento druh chameleona je velmi agresivní, proto se doporučuje chovat v jednom teráriu jen jeden exemplář. Pokud jich chcete mít víc pohromadě, měl by mít každý jedinec dostatek prostoru, tj. mít svoje vlastní teritorium, jinak bude docházet k potyčkám.

2. Terárium
Existují víceméně dva druhy terárií - skleněné a klec z pletiva. Oba druhy mají své výhody i nevýhody. Klec dobře větrá, špatně drží vlhkost a teplo, cvrčci se mohou skrz nekovové pletivo prokousat. Celoskleněné terárium dobře udržuje teplo i vlhko, ale špatně větrá - větší náchylnost k množení bakterií. Ideální je proto kombinace obou - skleněné terárium s dostatečně nastavitelným větráním.

Chameleon je rád, když si může lézt, kam se mu chce. Proto je dobré umístit do terária hodně větví a především živých rostlin (vše dobře uchycené proti spadnutí). Živé rostliny napomáhají udržet vhodné klima a poskytují zvířeti úkryt a stín. Pozor na rostliny vylučující agresivní látky. Mohou se dostat zvířeti do očí, neboť chameleon svými drápky poškozuje listy. Je nutné rostliny před umístěním do terária důkladně omýt zředěným mýdlovým roztokem a pak ještě důkladněji vodou, a zbavit je tak chemických postřiků a případných malých živočichů.

Je dobré se držet poučky: "Když se v teráriu daří rostlinám, je dobrá šance, že se tam bude dobře cítit i zvíře". Tato poučka platí, bohužel, hlavně v obrácené formě. Proto je nejlépe vyzkoušet funkčnost celého terárium alespoň nějaký čas (1 týden) nanečisto - bez chameleona. Problémy jsou hlavně s vlhkostí, která v zimě, především ve vytápěných panelákových bytech, klesá pod únosnou mez.
... nepálí vás ráno v nose a neškrábe vás v krku?

Stěny skleněného terária není dobré nechat jen tak, chameleon se může podráždit i svým odrazem ve skle. Elegantní řešení je vyrobit např. imitaci skály, po které navíc může šplhat a kam je možné zabudovat i vodopádek.

Je dobré umístit terárium tak, aby chameleon měl možnost vylézt nad úroveň v místnosti se pohybujících osob - cítí se tak bezpečněji.

V teráriu by měl vzniknout teplotní gradient - "na sluníčku" až 32ºC, u země 20ºC. Zvíře si samo najde ideální místo. V noci může teplota klesat všude až ke 20ºC. Pokud je třeba teplotu zvýšit, ůze doporučit vyhřívací kameny ovládané termostatem.

3. Osvětlení:
   obyčejná zářivka či specielní teraristická s podílem UV záření. O nutnosti, prospěšnosti či právě opaku použití zářivek s podílem UV světla se vedou dlouhé diksuze a na toto téma byla provedena řada výzkumů - souhrně vzato bez 100% věrohodného výsledku, který bych si troufl doporučit.

4. Vytápění:
   žárovka (např. v otočeném květníku) cca 15 cm nad větví pro "přímé slunění" (zkontrolujte teplotu teploměrem), mělo by stačit 25W.

5. Rostliny:
   Ibišek (Hibiscus), Šplhavnice - Voděnka (Epipremnum, Scindapsus), Fíkovník malolistý (Ficus benjamina), Fíkovník šplhavý (Ficus pumila)

Vyplatí se systém osvětlení, rosení, zalévání, atd. zautomatizovat programovatelnými hodinami. Je totiž dobré si uvědomit, že občas přijde doba, kdy se o zvíře nemůže nikdo pár dní postarat a možnost "nechám ho přes víkend u babičky" bohužel nepřipadá v úvahu. Pozor: ne všechny časovače fungují spolehlivě. Zejména levné digitální modely se čas od času vyresetují.

6. Krmení:
Chameleon v přírodě olizuje kapky rosy z listů. Mládaťa pijí každodenně, dospělí jednici dvakrát až třikrát týdně. V zajetí lze nechat na listy kapat vodu, manuálně rosit, pořídit automatické rosiče či vyrobit vodopádek. V krajním případě se napije i z misky (dostatečně mělké, neboť se může snadno utopit). Vodu používáme zásadně odstátou!

Chameleon dopřáváme co možná nejbohatší stravu:
   - cvrčky, červy, mouchy, kobylky, motýli, můry, píďalky, pavouky, atd.

S červy to nepřehánějte - při dlouhodobějším užívání mohou způsobit zažívací problémy. Veškeré cvrčky (kteří asi budou tvořit značné procento potravy) je třeba obalovat v práškových vitamínech - kombinace A+D, zejména pokud zvíře nemá možnost být na opravdovém sluníčku nebo nemá kvalitní UV zářivku. Když je nejhůř, pomůže 1 kapka tekutého Kombinalu AD pro slepice (občas je k dostání v lékárnách).

Není dobré chameleon nechávat přežrat. Občas neví kdy má dost. Mláďata se krmí denně, dospělým stačí dát i obden.

V zajetí nepohrdne ani čerstvou zeleninou či ovocem, avšak jen doplňkově:
   - rajčata, mandarinky, pomeranče, banány, kiwi, hrozno.

Tuto nehybnou stravu se osvědčuje dodávat přímo do tlamičky, ať už z ruky či pinzety. Strčíte to chameleonovi před tlamičku, on se naštve, otevře ji a zasyčí. Nakonec se po ní buď vrhne sám nebo mu s tím trochu pomůžete. Pozor: má poměrně dobrý stisk!

V létě velmi doporučuji vyrazit na louku a nachytat co jde, kobylky a mouchy se chytají poměrně snadno. V zimě je to ovšem problém, a proto je zvíře odkázáno na omezené dodávky ze zverimexů.

Zejména krmení cvrčky je dobré věnovat zvýšenou pozornost. Pokud to nezařídíte tak, že chameleon veškeré cvrčky sežere ihned, vystavujete se nebezpečí, že si cvrček někam zaleze (v horším případě mimo terárium; dokáže se dokonce i aktivně potápět, povora!) a po několika probdělých nocích skončíte na psychiatrické léčebně.

Zvíře též potravu vylučuje. Hovínka jsou většinou ve tvaru "zakuklených cvrčků" s bílým povlakem - tak lze kontrolovat, kolik jich pozřel. Neměla by být kašovitá. Je dobré veškeré zbytky potravy použité i nepoužité odklízet a alespoň jednou týdně vyčistit veškeré znečištěné zařízení včetně zanesených listů rostlin, jinak se mohou tvořit bakterie.

7. Rozmnožování:
později...

8. Zacházení:
Pamatujte na to, že chameleon není klasický domácí mazlíček jako pes nebo kočka, proto je třeba s ním zacházet opatrně. Pokud s ním chcete být více v kontaktu, musíte ho na to odmalička pravidelně připravovat. Čím méně jste s ním v blízkém kontaktu, tím lépe pro něj. Chameleon se nerad nechá vzít do ruky. Je lepší ho přelstít a na ruku ho nalákat - třeba potravou. Sám občas pocítí touhu dostat se z terária ven (škrábe na stěny a snaží se podhrabat v rozích). Je dobré mít v místnosti nějaký vzrostlejší exemplář např. ibišku, kam ho můžete nechat přelézt. Ideální je, když tak může být na opravdovém sluníčku - pozor ale na přehřátí, vždy musí mít možnost schovat se ve stínu.

Pokud je zvíře v pohodě je takové jaké má být, tedy pruhovaně zelené s více či méně výraznými skvrnami. Podle okolí může mít pruhy i v odstínech pískově hnědé. Když se cítí ohroženo, nasadí světlejší podklad a tmavé puntíky, navíc se nafoukne, otvírá tlamičku a syčí (něco mezi 'sss' a 'chhh'). Když je zvířeti nejhůř, má barvu šedou až černou.
http://chameleon.urquellia.com/album/wall.jpg
zdroj:-
http://chameleon.urquellia.com/care.php